Jak je vnímán sv. František?

Svatý František byl nejen po celý svůj život, ale i v dnešní době nepřesně chápanou osobností. Často byl špatně interpretován, v důsledku čehož se o něm začaly vytvářet zkreslené představy, což mělo za následek, že si dnes lidé vybaví svatého Františka, jako mladého muže, který poskakuje po loukách, povídá si se zvířaty a neustále se dostává do konfliktu s církevní hierarchií, která ho chce připravit o jeho jedinečný vztah s Kristem.

Životní příběh v celé své komplexnosti

Jako v případě každého člověka, nebyl ani život svatého Františka jednoduchý. Byl nepochopený a jeho příběh nebyl často podáván v celé své komplexnosti. Spíše dochází k tomu, že jsou pouze vybírány určité epizody z jeho života a interpretovány různými způsoby.
Charakteristickým znakem světce je, že neskrývá svůj vztah ke Kristu jen pro sebe, ale snaží se ho sdílet s ostatními a ukazovat jim cestu, jak tohoto vztahu dosáhnout. Stejně tak si, za dobu své existence, začala uvědomovat i církev, že musí existovat určité cesty a pravidla, jak dosáhnout tohoto společenství, protože, jak v počátcích církve napsal svatý Jan ve své epištole: “Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha, neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.” (1 Jan 4,1). A právě v době svatého Františka bylo mnoho falešných proroků a různých sekt, které pustošily Evropu.

Uvědomění církve

Církev si byla vědoma, že svatý František není falešný prorok a dovolila mu proto veřejně působit a kázat Boží slovo. On sám pak žádal od církevních autorit potvrzení pro své dílo.

Jako instituce má církev své zákonitosti, v rámci kterých působí. Z tohoto důvodu požádala svatého Františka, aby sepsal řeholi pro své bratry a oni tak mohli plně pochopit cestu, po které svatého Františka vedl Duch svatý, protože není dáno všem stejně: “A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele. Potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.” (1Kor 12, 28).

Mezi jednotlivými řády je rozpoznatelný specifický charakter, který odráží charisma jejich zakladatele. Vidíme to při setkání s dominikány, salesiány, františkány, jezuity apod. Každý z nich dostal specifické charisma, které by mělo být patrné v životech jejich členů.

Františkánská regule

Byla poprvé schválena v roce 1209 a na počátku se skládala z několika evangelijních úryvků. Postupem času byla v roce 1221 rozšířena, ale ostatní členové řádu ji formálně nepotvrdili. Toto rozhodnutí vyvolalo určité napětí mezi Františkem a některými bratry, kteří požadovali změny v řeholi. Tento konflikt způsobil zklamání na obou stranách a svatý František si postupem času uvědomil, že řád není pouze jeho, ale zahrnuje i širší skutečnosti, zejména vzhledem k bratrům žijícím mimo území Itálie.

František si uvědomil nutnost přizpůsobit regule novým požadavkům řádu, který již existoval několik let a fungoval mimo italské prostředí. I když někteří vnímali poslední úpravu v roce 1221 jako Františkovu prohru, on sám věřil, že je potřeba adaptovat řád na nové podněty. Dialog, který v té době probíhal mezi Františkem a jeho bratry byl později jednostranně interpretován, protože po světcově smrti bylo reflektováno pouze napětí v řádu a nikoli Františkův skutečný postoj k celé záležitosti. Někteří bratři v té době odporovali změnám a považovali je za odpor vůči Kristu, což přispělo ke zkreslení pohledu na Františka jako neústupného vůdce, odmítajícího autority ve prospěch přímého spojení s Kristem.

Nicméně, čtení Františkových spisů ukazuje přesný opak. V dopise řádu požádal bratry, aby sloužili řeholi, protože ji považoval za klíčové spojení mezi řádem a církví, jelikož ustanovovala poslušnost vůči papeži a liturgickým zákonům církve, což řád následně chránilo před různými pokusy o oddělení od církve.

Potvrzením Františkova vztahu ke Kristu bylo, že poté, co překonal tuto zkoušku a zachoval řád, byl odměněn kristovými stigmaty. Během několika měsíců po změnách v řeholi, byl inspirován napsat některé z nejkrásnějších veršů, včetně “Písně bratru Slunci”.

Tento text byl sepsán k oslavě 800. výročí buly „Solet Annuere“, kterou 29. listopadu 1223 schválil papež Honorius III. pro řeholi menších bratří

zdroj: www.radio-medjugorje.com