Psát o vzkříšení se na první pohled zdá jednoduché, ale pak se spisovatel setkává se všemi obtížemi daného tématu. Snaží se najít způsob, jak popsat tuto nadpřirozenost

Slova mého profesora se mi vryla hluboko do paměti a vysvětlují nám realitu a dokonalost Kristova vzkříšení: “Kdyby byl fotoaparát vynalezen v Ježíšově době, nebyl by schopen zachytit okamžik jeho vzkříšení, protože jde o nadpřirozeno, o to, co přesahuje tento náš materiální svět. Proto je při vzkříšení vše snadné i těžko pochopitelné. Pro ty, kdo věří, je to snadné. Pro ty, kteří hledají důkazy, kteří chtějí na místa po hřebech přiložit prst, je těžké uvěřit. Zdá se však, že náš Pán vždy zanechá něco, co vzbudí náš zájem nebo dokonce vzbudí pochybnosti. A to vše proto, aby rostla naše víra. Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.”

O Kristově vzkříšení, o tom, jak změnilo osud lidstva, o tom, jak byla zničena moc smrti a jak láska zvítězila nad nenávistí, by se dalo psát dlouze a zeširoka. I když se ohlížíme zpět do minulosti, přesto je Kristovo vzkříšení něčím, co nemizí, a rozhodně něčím, co nemůže obsáhnout žádný čas. Je to něco, co vydrží. Vzkříšení je spíše to, v čem všechno trvá, v čem všechno je. I dnes má moc proměňovat lidské životy, ospravedlňovat lidskou vinu a překonávat násilí. Vzkříšení je největší mocí, které se moudří podřizují a pošetilí se vzpírají a spěchají vstříc své vlastní záhubě – tam, kde smrt stále doufá, i když ji vzkříšení připravilo o veškerou naději. Ve skutečnosti předstírá a snaží se svést spoustu lidí k této přetvářce.

Jak můžeme vidět tuto moc vzkříšení, která nepomíjí, která je věčná? Boha nevidíme. Před dávnými časy nás Tomáš žádal o utěšující slova od Pána, že jsme požehnaní, protože naše víra není založena na vidění, ale na naslouchání. Přesto Bůh jedná a moc jeho vzkříšení je vidět v každé době. Skrývá se ve svátostech. Skryté a odhalené zároveň. Proto se svátosti nazývají tajemstvími. S Bohem se setkáváme při každém slavení svátostí, v němž rozmnožuje naši víru a uschopňuje nás k novému životu – životu víry. Kdo se chce setkat s Bohem, ať ho hledá ve svátostech. Je v nich jistota Boží blízkosti a jeho lásky.

Když si člověk uvědomí, že jeho práce, všechno jeho úsilí a trápení nemá smysl, to je skutečné utrpení

O Kristu se říká, že je tzv. “předsvátost”. On je ten, kdo ustanovil všechny svátosti. A putování po této zemi bylo svátostí pro všechny, kdo se s ním setkali, protože se v něm setkali s pravým Bohem. Bohem, který miluje, uzdravuje, zve k novému životu a dává mu smysl. Můžeme se o tom dočíst zejména v životech prvních Ježíšových učedníků. Podíváme-li se na jejich životy před vzkříšením a po něm, uvidíme, jak velkou moc Ježíšovo vzkříšení ve skutečnosti má. Jak velká síla spočívá ve skutečnosti, že kdysi bázliví studenti za zavřenými dveřmi se stali nebojácnými hlasateli dobré zprávy, kteří neznají hranic. Tento rozdíl je patrný zejména v evangelijních zprávách o dni vzkříšení.

Vezmeme-li si jako příklad Janovo evangelium, které se hlásá v den Velikonoc, pak si všimneme, že všichni závodí. Máří Magdaléna běží zpět k učedníkům, aby jim řekla, jak byl kámen z hrobu odvalen. Šimon Petr a milovaný učedník běží k hrobu, aby se podívali, co se stalo. Zdůrazňuje dokonce rychlost milovaného učedníka, který předbíhá Šimona Petra. Všímáme si, jak vzkříšení dává radost, sílu, urychluje život, vytahuje z lenosti. V evangeliích se sloveso běžet vyskytuje jen zřídka. V evangeliích spíše čteme, že Ježíš a jeho učedníci procházejí městy a místy a kráčejí směrem k Jeruzalému. Vzkříšení však věci zásadně mění. Uvádí věci do pohybu, povzbuzuje, proměňuje. Proto nás nepřekvapuje, že Ježíšovi učedníci všech dob dokázali snášet krutá muka a že jejich činnost neomezovaly žádné řetězy. Svědčili o vzkříšení.

Vzkříšení nezná konce. Uvádí do života, života bez konce. Vzkříšení dává lidskému životu smysl. To tak krásně a jednoduše vystihuje hymnus velikonoční svíce: “Vždyť zrození by pro nás nemělo žádnou cenu, kdybychom nepřijali vykoupení.” Lidský život se zdá být utrpením a nicotou a člověku se všechna jeho práce někdy zdá marná. Všechno, co není vzkříšením, je marné a bezvýznamné. Je to odsouzeno k zániku. A často to frustruje ty, kteří nevěří. Uvrhuje je to do zoufalství. Nevidí v tom smysl. Dostojevskij to tak brilantně a brutálně popisuje v jedné ze svých knih, když mluví o sibiřské káznici: “Pokud chtěli člověka ponížit a mučit, stačí mu dát práci, která nemá smysl. Takový trest se mění v hanbu. Když si člověk uvědomí, že jeho práce, všechno jeho úsilí a trápení nemá smysl, to je skutečné utrpení.”

Medjugorje je svědectvím vzkříšení mnoha životů. Tolik lidí se právě zde probudilo k novému životu. Mnozí zde poznali nesmyslnost starého života, spoutaného hříchy, a viděli smysl života s Kristem a svobodu, kterou jim dává

Tak vypadá život člověka bez vzkříšení. Je to jen nesmyslné bloudění bez užitku – protože všechno jednou skončí a všechno se rozplyne jako dým. Vzkříšení však dává lidskému životu smysl. Ano, dává smysl, ale pokud člověk dělá všechno, co dělá, s nadějí na vzkříšení, s vírou, že již žije věčnost, kterou umožňuje Kristovo vzkříšení. Je to skutečně naděje, která pohání všechny křesťany. Naděje, která dává každé kapce potu smysl a ospravedlnění. To je důvod, proč křesťané, když jsou autentičtí – a jsou autentičtí, když žijí ze vzkříšení – jsou nejradostnějšími lidmi a hybateli lidstva směrem k lepším zítřkům. Smysluplnější zítřek.

Kdyby se někdo chtěl zeptat na důkazy o vzkříšení dnes – protože jsme řekli, že vzkříšení nemizí, nezmizí – pak by se mohl ocitnout v obtížném úkolu. Říct nevěřícímu o svátostech a setkat se s živým Bohem by asi moc neznamenalo. Člověk miluje konkrétnost a viditelná a hmatatelná fakta. Jako Tom, který je obrazem/dvojčetem každého z nás. Ale opět by nebylo těžké ukázat moc vzkříšení dnes. Zvláště by to nebylo těžké pro nás, kteří jsme na tomto místě milosti a času. Medjjugorje je svědectvím vzkříšení mnoha životů. Tolik lidí se právě zde probudilo k novému životu. Mnozí zde poznali nesmyslnost starého života, spoutaného hříchy, a viděli smysl života s Kristem a svobodu, kterou jim dává. Proto můžeme otevřeně říci, že Medjugorje je místem, které svědčí a káže o Kristově vzkříšení ve vzkříšení mnohých k novému životu. A stalo se to skrze svátosti. Ve svátosti smíření, ve svátosti eucharistie. Zakusili zkušenost s žijícím Kristem – Zmrtvýchvstalým – a poznali, že pouze On jim může dát smysl a radost života. Života, který nekončí.

Moc Kristova vzkříšení tak urychlila jejich krok, stejně jako tomu bylo u prvních učedníků. Dala jim naději, radost a smysl. Jak krásné vidět tyto životní příběhy! Vidět tu proměnu, vidět Boha v akci. Zatímco někteří ještě dnes volají: “Bůh je mrtev”, dostávají odpověď v podobě tolika proměněných životů, tolika radostných očí a usměvavých tváří, tolika dobroty, která nemůže být plodem pouze lidských rukou. Každý z nás, když žije s nadějí v Kristovo vzkříšení, totiž svědčí tomuto světu, že Bůh je živý. Nepotřebují slova. Jsou svědky života. To je ta stránka Medjugorje, kterou nic nemůže vyvrátit – nové životy, uzdravené tělo i duch, přátelství. Jednoduše, všechny plody vzkříšení.

Vzkříšení je cílem naší životní cesty

V Medjugorii máme sochu Zmrtvýchvstalého Krista, která shromažďuje velký počet věřících k modlitbě. Kolem ní je kruhově rozmístěná křížová cesta, takže prosebník se na konci rozjímání o utrpení našeho Spasitele okamžitě ocitá před Zmrtvýchvstalým. Pro každého je jasným znamením, že vzkříšení je odpovědí na každé utrpení, na každou otázku, na každou pochybnost. Vzkříšení je cílem naší životní cesty.

zdroj: www.radio-medjugorje.com