V neděli 14. července 2024 předsedal večerní mši svaté, konané na venkovním oltáři za kostelem sv. Jakuba v Medjugorii, apoštolský nuncius pro Chorvatsko, arcibiskup Giorgio Lingua. O den později navštívil rádio MIR Medjugorje, prohlédl si zdejší prostory, setkal se se zaměstnanci a ředitelem Informačního centra MIR Medjugorje Vedranem Vidovićem, který ho podrobněji seznámil s prací tohoto mediálního domu a poté poskytl rozhovor rádiu MIR, na jehož začátku komentoval důvody svého příjezdu do Medjugorje.

Motivy jsou různé. Začínají od zbožnosti a následně přirozeně vedou ke zvídavosti. O Medjugorii jsem slyšel, když jsem byl ještě seminaristou. Vždycky jsem měl přání zdejší poutní místo navštívit, ale nikdy se mi to nesplnilo. A tak jsem toto přání vždy svěřoval Panně Marii a řekl jsem jí: “Až budeš chtít, najdi mi cestu.”

Kdy a jak jste se setkal s fenoménem Medjugorie? Kdy jste o tomto poutním místě slyšel poprvé?

Nepamatuji si přesně, kdy jsem poprvé slyšel o Medjugorii, ale bylo to v době, kdy jsem byl ještě v semináři a studoval teologii. Když jsem se v roce 1984 stal knězem, někteří farníci zde putovali, a když se vrátili do Itálie, všichni mluvili o Medjugorii s nadšením a to byly mé první kontakty s tímto poutním místem.

Pět let jste apoštolským nunciem v Chorvatsku. Jaká jste měl očekávání a co jste během této doby zjistil? Naplnila se Vaše očekávání?

Vůbec jsem nečekala, že budu ustanoven nunciem pro Chorvatsko, takže jsem žádná očekávání ani neměl. Bylo pro mě překvapením, když jsem se dozvěděl o zemi, kde budu přesunut, protože do té doby jsem byl nunciem na Kubě.

Pocházím z Itálie, což je země blízká Chorvatsku. Jen s tím rozdílem, že jsem z regionu Piemonte, který je blízko Francie. Cesta do zahraničí pro nás znamenala jet do Francie a poznávat tuto zemi. Nic jsem proto nečekal a o Chorvatsku ani nic nevěděl. A pokud jsem nějaká očekávání měl, tak všechno, co jsem zde dosud viděl je zcela předčilo. Našel jsem v této zemi živou církev, plnou pohybu s mnoha aktivitami, což na mě udělalo velký dojem. Nečekal jsem, že Chorvatsko bude zemí s takovou zbožností, s tak živým katolicismem.

Co na vás v Chorvatsku udělalo největší dojem?

Jak jsem řekl, především živá víra a víra v rodinách. Vidím rodiny, které se společně účastní mší svatých. To na mě opravdu zapůsobilo. Při svých prvních setkáních si vzpomínám na otce, který se zastavil se svým synem v jednom kostele, aby ho naučil znamení kříže. A tato zkušenost mě opravdu zasáhla. Imponuje mi zdejší lidová zbožnost, kterou tolik neznám. Tedy různá procesí, uctívání svatých, láska k Panně Marii a způsob, jakým lidé na tyto formy lidové zbožnosti reagují. To jsou věci, které na mě udělaly velký dojem.

Chorvatsko však stále více, stejně jako ostatní země Evropské unie, a podobné je to i v Bosně a Hercegovině, ztrácí svůj konzervatismus. Dochází k legalizaci svazků osob stejného pohlaví, povolují se tzv. měkké drogy, potraty apod. Jak se s těmito výzvami vypořádat a proč se to děje právě i v tomto regionu? Ještě před dvaceti lety pro nás bylo nemyslitelné, aby se něco takového začalo dít i u nás?

Děje se to docela přirozeně, protože se svět neustále zmenšuje. Prostřednictvím médií, pohybu lidí a jejich snadnému cestování se svět stále více globalizuje, což má za následek, že se globalizují i pozitivní a negativní aspekty. Chci tím říci, že bychom se těmito jevy neměli znepokojovat, ale měli bychom se pokusit tuto výzvu přijmout. Církev je od počátku ztotožňována s duší světa, takže mluvit o konzervatismu může být nebezpečné, protože to může vést k tomu, že se uzavřeme. Ale chce-li být církev duší světa, musí se otevřít a přijmout výzvy, které přicházejí ze světa skrze evangelium. To je velká výzva pro dnešní církev – ukazovat radost a krásu křesťanství, neuzavírat se do sebe, abychom zachovali svou zahradu, svůj omezený prostor, ale mít odvahu hlásat a svědčit o Kristu, především radostí, jak říká papež František ve své první encyklice Evangelii gaudium. Musíme být těmi, kdo přitahují. Ne těmi, kteří si chrání to své, ale být přitažlivými. Papež Benedikt XVI. vždy říkal, že církev se rozšiřuje přitažlivostí, nikoli obracením na víru. Církev přitahuje, když jsme přitažliví a když v evangeliu nacházíme zdroj své radosti.

Během vašeho mandátu se v Chorvatsku vystřídalo velké množství biskupů a pravděpodobně budou jmenováni další. Jak náročný pro vás tento proces byl a je?

Je to žádané. Je to jeden z nejnáročnějších úkolů nuncia. Musím však říct, že jsem se setkal se skvělou spoluprací. Musíme se radit jeden s druhým, abychom mohli v Římě předložit seznam kandidátů pokaždé, když se uvolní biskupský stolec. Velmi mi v tomto úkolu pomohla zdejší spolupráce kněží a biskupů. V podstatě děláme práci, kterou pak prezentuji v Římě, vědom si toho, že jsem neužitečný služebníci. Protože nakonec je Svatý otec ten, kdo vybírá vhodné kandidáty, , které jsme studovali a předložili jemu, nikoliv já.

Můžete nám říci více o procesu kanonizace blahoslaveného kardinála Alojzija Stepinca a blahořečení Božího služebníka kardinála Franja Kuharića? Kdy lze očekávat její dokončení?

To ví jen Bůh. Nemám co dodat k tomu, co jsem již řekl. Víte velmi dobře, jak se případ vyvíjí, a já nemám co nového dodat. Když se mě někdo zeptá na takovou otázku, a není to poprvé, vždy si vzpomenu, jaké pro mě bylo setkání s blahoslaveným Stepinacem. První neděli mého pobytu v Chorvatsku jsem chtěl udělat pěší pouť z nunciatury do katedrály, bylo to možná půl hodiny, nic zvláštního, ale chtěl jsem navštívit katedrálu, pomodlit se a projevit akt úcty k blahoslaveným.

Když jsem poklekl před jeho hrobem, zeptal jsem se ho, jako bych mluvil k němu, řekl jsem: “Víš, každý čeká na něco, co by hlásalo tvou svatost, co mám dělat?” A pocítil jsem v sobě hlas, který jako by mi odpovídal: “Proč se zajímáš o mou svatost? Postarejte se o ten svůj!”

Bylo to pro mě silné poselství. Uvědomil jsem si, že to neplatí jen pro mě, ale pro celý chorvatský národ. Nejdůležitější věcí, kterou má Stepinac na srdci, není, aby byl svatý on, ale aby se svatými stali lidé. Je to způsob, jak ho následovat, žít jeho život. Jinak budeme mít ve všech kostelech jednu krásnou sochu, ale to není to, co očekává. Očekává svatost lidí.

A mnoho dalších podobných procesů probíhá. Jsme my Chorvati jen takoví “svatí lidé”?

Jen Bůh zná svatost. Je vidět, že se v mnoha věcech stále podílejí na životě církve. Další věc, kterou jsem zapomněl říct a která na mě udělala dojem, je chození na mši svatou za úsvitu před Vánocemi, kdy spousta lidí takto chodí na mši svatou, účastní se, zakouší. Je to oběť. Člověk může skrze tuto oběť vidět touhu líbit se Bohu, nejen potěšit sám sebe. Proto můžeme vidět touhu po tom, aby lidé byli takoví, jaké je Bůh chce, protože svatost vidí pouze Bůh. Kdokoli může udělat vše, co církev na první pohled žádá, ale nejdůležitější je to, co se nachází v nitru, co je v srdci člověka.

Jací jsou vlastně Chorvaté jako národ v očích katolické církve, modlíme se dostatečně, jsme dobří věřící? Papež Lev X. v době Osmanské říše nazval Chorvatsko baštou křesťanství, jsme stále na této cestě?

Je pro mě těžké na toto odpovědět. Ale mohu říci, že chorvatský lid, stejně jako mnoho dalších křesťanských národů, vnímám jako lid na pouti víry. Je důležité putovat. A vidím to fyzicky v té touze, v účasti na poutích, které jsou velmi časté a někdy velmi náročné. Jak jsem již řekl, člověk vidí zevnějšek a pouze Bůh vidí do nitra a do srdce.

Chorvaté si vás, kvůli vaší otevřenosti, častému vystupování na veřejnosti, kázání v chorvatštině při mší svatých, zamilovali. Jaký je váš názor na Chorvaty?

Už jsem něco naznačil, když jsem mluvil o zbožnosti, o životě věřících, o svatosti. Je tu ještě jedna ctnost, která je obzvláště zřejmá, a tou je štědrost. Vždycky mě překvapovala velkorysost, způsob, jakým vyjadřují, že nejste bezvýznamní. Malým dárkem u příležitosti jmenin, u příležitosti narozenin, při mnoha příležitostech vám dají dárek a pro mě je to znamení štědrosti a je to také znamení: Jsi pro mě důležitý. To na mě udělalo velký dojem.

A na závěr, vzhledem k tomu, že jste v současné době v Bosně a Hercegovině, ještě jedna nediplomatická otázka, ale nezpochybňujeme vaši diplomatickou odpověď: Nuncius, který vykonával svou službu v Bosně a Hercegovině byl následně jmenován nunciem v Chorvatsku a naopak. Můžeme toto očekávat i u Vás? Máte takové přání?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Stejně jako jsem neočekával jmenování v Chorvatsku, neočekávám ho ani v Bosně a Hercegovině. Může se to stát, byl bych spokojený. Již jsem byl nástupcem Mons. Chullikatta (arcibiskup Francis Assisi Chullikatt, apoštolský nuncius v Bosně a Hercegovině) v Iráku. Kdo ví, jestli se to nestane znovu? Ale to není to, co očekávám. Nechci říct, že nejsem připraven tuto službu přijmout, ale řekněme, že takovéto rozhodnutí není na mě.

Máme také případ Mons. Alda Cavalliho, který se zde ocitl jako apoštolský vizitátor ve chvíli, kdy si již sbalil kufry a chystal se na cestu domů. Proto byste nikdy neměli říkat nikdy. Jsem připraven jít, ale není na mně, abych si vybral.

zdroj: www.radio-medjugorje.com