Na mši svatou přicházíme z našeho každodenního života, který spočívá v neustálém boji s hříchem. V tomto boji se svět, tělo a síly temnoty setkávají se světem Božím a světem ducha, lásky a pokoje. Lidské srdce je bitevním polem, na kterém se tento boj odehrává. Je to maják, z něhož má vycházet světlo lepšího světa, světlo lepších lidských vztahů, světlo pravdy a míru. Lidské srdce je prostorem, kde se setkávají a objímají spravedlnost a mír. Pokud však v srdci převládne hřích, vychází z něj temnota a další zlo. Učí nás to svatý Pavel: „Žijte duchovně, a nebudete plnit žádosti těla!“ (Gal 5,16)

Ve svém listu Římanům se píše: „Nedovolte tedy, aby ve vašem smrtelném těle vládl hřích, abyste podléhali jeho žádostem, ani aby vaše údy byly nástrojem nepravosti hříchu, ale oddejte se Bohu jako živí, kteří byli vzkříšeni z mrtvých, a vaše údy ať jsou nástrojem spravedlnosti Bohu. A hřích už nad vámi nebude mít vládu, neboť nejste pod Zákonem, ale pod milostí.“ (Řím 6,12-14)

Po každé mši jsme nejen povoláni, ale také uschopněni žít podle Ducha a bojovat proti skutkům těla. V tomto životním zápase dosahujeme vítězství i prožíváme porážky, hřešíme a dostáváme rány, ale působí také láska, která rány hojí. Takto přicházíme na mši svatou, kterou za nás Ježíš slaví, a vracíme se z ní obnoveni a vybaveni. Proto můžeme říci, že první krok z kostela, ze mše svaté, kterou za nás slaví Ježíš, začíná naší mší svatou, naší obětí za druhé. Naše oběť vyrůstá z Kristovy oběti a vede ke Kristově oběti jako svému vyvrcholení, zdroji a cíli. Proto i náš život může být mší, eucharistií za druhé, která se tímto způsobem zdokonaluje, sjednocuje a stává se účinnou. Takto sjednoceni s Kristem v pravé životodárné jednotě se i my stáváme živou obětí ke chvále Otcovy slávy. Stáváme se jeho přítomností v tomto světě a pokračujeme v díle vykoupení poté, co jsme sami byli oživeni plody téhož vykoupení.

Z těchto důvodů je křesťanský život v podstatě životem eucharistickým. To znamená život lásky k druhým, život, v němž se druhým s dobrotou a radostí dáváme. Zde se eucharistie stává zdrojem pokoje. Každá cesta pokoje je eucharistickou cestou. Tam, kde člověk žije a dává se s láskou pro druhé, tam se rodí mír a stále více bezpodmínečné lásky, která se obětuje pro druhé. Tímto způsobem lze snáze dosáhnout pokoje s Bohem i s lidmi.

Hřích je vždy skutečnost, kterou v druhých něco zabíjíme – nebo jim něco bereme, nebo jim nedáváme dost z toho, co jsme povinni jim dát. To otevírá dveře všemožným konfliktům, ničení, válkám. Náš život je mší svatou za druhé a tento eucharistický rozměr našeho života lze rozpoznat ve struktuře mše svaté.

Milosrdné odpuštění a vytváření společenství

Viděli jsme, že prvním úkonem při mši svaté je vyznání hříchů a modlitba, aby se nad námi Pán smiloval. Je to podmínka pro to, aby mohlo začít eucharistické slavení. Bůh je oslaven svým odpuštěním, přijetím svých chybujících dětí, novým setkáním se svými ztracenými syny.

Aby byl křesťan eucharistií pro druhé, musí začít žít tento eucharistický rozměr. A to bezpodmínečně. To znamená, že když se ocitneme v životních okolnostech, v nichž jsme někomu něco provedli nebo zničili možnost společenství, musíme to okamžitě a bez prodlení napravit. Tím, že odpustíme a požádáme o odpuštění, to již bylo učiněno při mši svaté. V srdci se to vše již stalo a my bychom měli svým životem potvrdit to, co je přirozeným důsledkem právě tohoto mešního úkonu.

Pokud by některý křesťan setrvával v nesmiřitelných vztazích s druhými, v hádkách, v konfliktech, vytvářel špatné mezilidské vztahy, popíral by podstatnou část svého křesťanství. Kdo neodpouští, zavírá si dveře a není mu ani odpuštěno. Tím se vylučuje ze společenství, k němuž vede každé odpuštění, protože prvním plodem odpuštění, smíření, je nové společenství s Bohem a s lidmi. Nesmíření plodí každé další zlo v osobním životě jednotlivce, rodiny, společenství, církve i celého světa. Kdyby lidé měli více ducha smíření a ochoty odpouštět, konflikty, války, rozvody, opilství, drogy, sebevraždy, úzkost a další zla by byly snadno překonány. I díky tomu můžeme pochopit, že hřešit, chybovat, dělat chyby není pro lidstvo ani tak problém, jako spíše neochota odpouštět a usmiřovat se.

Smířit se sám se sebou znamená přijmout sám sebe, a totéž platí na úrovni smíření s druhými a s Bohem. Přijetí vytváří nové společenství, které činí šťastným, obohacuje a dává smysl životu a práci i celé lidské existenci. Odloučení, které vzniká v důsledku hříchu, činí člověka nešťastným, protože nedochází k setkání. Proto je prvořadým úkolem každého, kdo chodí na mši svatou, odpouštět a prosit o odpuštění, hlásat Boží milosrdenství, svým životem, jednáním a slovy ukazovat a dosvědčovat velkorysé Boží odpuštění a smíření. A při mši svaté, kterou bude v kostele slavit, obětovat veškeré neodpuštění a prosit o smíření.

zdroj: www.svetlomariino.sk