V rámci postního období můžete každý čtvrtek od 10:15 poslouchat pořad “Poznejme svátosti”, ve kterém fra Zvonimir Pavičić, OFM, farář farnosti svatého Jakuba v Medjugorji, hovoří o eucharistii a všem, co se k ní vztahuje. Zmiňuje se i o jiných svátostech. Ve třetím vydání pořadu hovořil o službě slova jako o jedné ze dvou hlavních částí eucharistie. Dále se věnoval prvnímu čtení, responsoriálnímu žalmu, druhému čtení a Aleluji s písní před evangeliem. Fra Zvonimir vysvětlil, kdo se může podílet na prvním a druhém čtení a jak se musí čtenáři připravit. Mluvil také o tom, jak se určují čtení a evangelium podle období církevního roku a jak toto období určuje liturgické roucho.

„Je důležité, aby v mši nebyl spěch, aby obřady měly svůj čas a gesta, jak to vyžaduje. Není třeba spěchat, je třeba si nechat čas během modlitby věřících, když kněz řekne ‘pomodleme se…’, aby tu byla chvíle ticha, do které vkládáme své modlitby, své mše svaté úmysly. Během této doby by čtenáři neměli jít k ambonu, protože často se stává, že jakmile kněz řekne ‘pomodleme se’, čtenáři se připravují k čtení, a tím se ztrácí obřadnost. Ztrácí se ten okamžik, kdy přijímáme naše modlitby, naše osobní úmysly do modlitby Církve. Myslím, že je důležité zdůraznit, že by měla zůstat oddělenost modlitby věřících. Když kněz říká modlitbu věřících, čtenáři by měli zůstat na svých místech, dokud celá komunita neřekne Amen. Poté mohou jít k ambonu, místu, odkud je vyhlašováno Boží slovo. Kdo může vyhlašovat Boží slovo? Laici mohou číst první čtení, responsoriální žalm, druhé čtení, pokud je neděle nebo nějaká slavnost či speciální den. To mohou číst laici. Evangelium samozřejmě patří zasvěceným služebníkům, jáhnům nebo kněžím, kteří předsedají mši, pokud jsou sami. Může to být také někdo z koncelebrujících kněží. Co je důležité zdůraznit, je, že lidé by měli být vychováváni v rámci služby čtenářů. Čtenář není někdo, kdo jen přijde a přečte slovo. To není jen čtení. Je důležité si uvědomit, že služba slova je aktem mluvení, Božího mluvení k nám lidem. V latině bychom řekli lectio, v chorvatštině jsme přeložili jako ‘čtení’. Toto slovo lectio je mnohem širší než jen čtení. Znamená to mluvení, tedy mluví někdo, kdo je přítomen. Druhý vatikánský koncil nás učí, že čtenář půjčuje svůj hlas Bohu, který mluví shromážděné komunitě. Není to jen čtení dopisů ze Starého a Nového zákona, abychom si vzpomněli, co se stalo v dávných dobách, ale je to akt, ve kterém Bůh znovu mluví k jeho komunitě. Bůh nám vždy říká své slovo. My jako společenství jsme připraveni to slovo přijmout. Proto říkám, že by bylo dobré vždy usilovat o to, aby se formovali, budovali a vzdělávali věřící, kteří budou čtenáři při svaté mši. Některé diecéze mají také službu lektora, tedy čtenáře. Ti procházejí určitými hodinami nebo přednáškami. Učí se právě o službě slova, co to je, aby pochopili, co dělají. Jednoduše dostávají tuto službu, která hodně znamená. Když někdo má službu čtenáře, znamená to, že je v službě někoho. Čtenář je v Boží službě. Bůh mluví, a čtenář mu dává svůj hlas. Bůh používá hlas čtenáře, aby mluvil své komunitě, shromážděné komunitě věřících. Proto je důležité, aby čtenáři byli co nejpozornější a rozuměli i gestům. Není to jen přijít k ambonu a přečíst. Proč jsem říkal, že je důležité dát modlitbě věřících důstojnost, že během modlitby se nechodí k ambonu? Protože chůze k ambonu je gesto. Je to procesí, které by mělo končit modlitbou věřících s doksologickým zakončením. Když všichni věřící vloží svou modlitbu a souhlasí s tou modlitbou, když řeknou Amen, teprve potom by čtenář měl jít k ambonu, místu, odkud je vyhlašováno Boží slovo. To není jen chůze, nějaký teatrální příchod, aby nás viděla komunita, kdo je čtenář a kdo jde vyhlásit Boží slovo. Je to procesí, v němž věřící stoupají na Horu zjevení, aby slyšeli Boží slovo. Proto je ambon vždy na vyvýšeném místě. Ambon vlastně pochází z řeckého slovesa, které znamená stoupat, vystupovat. Tak čtenáři, kteří stoupají k ambonu, představují společenství věřících, kteří v procesí jdou na Horu zjevení, kde jim Bůh promluví,“ říkal fra Zvonimir o roli čtenářů během Služby slova a co vlastně čtení z ambonu znamená pro přítomné věřící.

„Přijali jsme to jako dohodu, takto to bylo v praxi Církve stanoveno a ustálilo se to. Bílá barva se používá o Gospodních svátcích a slavnostech, v době velikonoční a vánoční, když jsou některé Gospodní slavnosti a když jsou svátky svatých, kteří nejsou mučedníky. Pro mučedníky používáme červenou barvu. Červená barva se používá také pro některé Gospodní slavnosti, jako je Letnice, nebo pro oslavy svátků či vzpomínky mučedníků. Tady je fialová barva, která znamená pokání, ale také očekávání, používáme ji v adventu a postu. Také se používá v obřadech pohřbů. Máme zelenou barvu, kterou používáme v liturgickém období, barvu naděje, barvu, která nás vždy směřuje k Kristu. Existuje i praxe používání černé barvy na Velký pátek nebo pro pohřební obřady,“ řekl fra Zvonimir o tom, jak církevní období určuje liturgické roucho.

zdroj: www.radio-medjugorje.com