Fra Zvonimir Pavičić, OFM o službě slova, homilii, vyznání víry…

V postní době můžete v našem programu ve čtvrtek od 10:15 poslouchat pořad „Poznejme svátosti“, ve kterém fra Zvonimir Pavičić, OFM, farář farnosti sv. Jakuba v Medjugorji, hovoří o eucharistii a všem, co s ní souvisí, a dotkne se také ostatních svátostí. Ve čtvrtém dílu tohoto pořadu se mluvilo o službě slova jako o jedné ze dvou hlavních částí eucharistie. Hovořilo se o homilii, která následuje po evangeliu, o jejím významu, o přípravě věřících četbou Božího slova na účast při mši svaté, o funkci Vyznání víry ve službě slova. Zmíněna byla také všeobecná modlitba neboli modlitba věřících a chápání služby slova jako přípravy na svátostné setkání s Kristem v eucharistickém přijímání.

Homilie a kázání – to jsou dva různé pojmy, dalo by se říci. Lidé mezi nimi většinou nerozlišují. Možná pojem homilie ani není mezi lidmi tolik rozšířen. Většinou se mluví o kázání a kázáních. Ovšem kázání se odedávna vztahovalo na ty, kteří byli mimo Církev, a jimž bylo třeba hlásat evangelium, obrátit je a uvést je do Církve, tedy přivést je ke Kristu. Kázání bylo vždy odděleno od liturgického slavení. Například před liturgickou reformou se při kázání na oltáři zhasínaly svíce, kněz si sundával ornát, vystupoval z presbytáře na kazatelnu, která bývala někde v lodi kostela. Věřící znají, jak to ve starých kostelích vypadalo. Kázání tedy nebylo považováno za součást liturgie. Bylo oddělené, a protože se často používal lidový jazyk a během kázání se zpívaly písně v národním jazyce, ještě více se zdůrazňovalo oddělení od liturgie. To vedlo k tomu, aby se homilie chápala jako součást liturgie, tedy jako lámání a přijímání Božího slova. Homilie přichází vždy po evangeliu, když je přítomna, a měla by být při nedělích, slavnostech a svátcích.

Co je tedy homilie? Je to lámání a přijímání Božího slova. Odehrává se na ambonu, případně když mši předsedá biskup, může kázat i ze svého sedesu. Přirozeným místem homilie je však ambon. To nám znovu ukazuje, že homilie se musí opírat o Boží slovo. Je to ohlédnutí za přečteným Božím slovem, jeho lámání a opětovné přijímání, abych tak řekl. V homiliích bychom se my kněží a kazatelé neměli zabývat například aktuálními zprávami a vyjmenovávat všechno, co zaznělo ve včerejších večerních zprávách. Homilie se má aktualizovat skrze přečtené Boží slovo. Tedy to, co nám Bůh řekl, máme ještě jednou rozdělit, přijmout v sobě, prožít, „přežvýkat“, duchovně řečeno. Samozřejmě kněz může a má Boží slovo aktualizovat, vztáhnout na současnost a na problémy, které lidé mají, které má shromážděná komunita, ale všechno skrze Boží slovo. Nemělo by se ignorovat Boží slovo, protože pak bychom vyšli z liturgie, přerušili bychom její kontinuitu. Homilie by se měla vždy odehrávat na ambonu, měla by být jasná a vždy se opírat o zvěstované Boží slovo. A když si kněz uvědomí, že homilie je lámáním Božího slova, pak se na ni lépe připraví. Nepřijde říkat cokoliv, ale skutečně si dá záležet a bude vybírat slova,“ vysvětlil fra Zvonimir význam homilie jako nedílné součásti služby slova.

Na otázku, jak dlouho by homilie měla trvat, fra Zvonimir odpověděl: „Řekl bych, že tady neexistuje nějaké pevné pravidlo, i když papež František má rád časové limity – někdy deset minut, pak zase sedm, nevím přesně… Záleží na tom, kolik komunita může přijmout a pochopit. Záleží na mnoha věcech. Určitě by homilie neměla trvat 30 nebo 40 minut, aby komunita přestala sledovat, kde kněz ve svém kázání vůbec je. Vždy je třeba myslet na komunitu, která je před tebou, a zároveň myslet na Boží slovo, které bylo přečteno, a jednoduše a jasně ho rozdělit a věřící jím nasytit. Důležité je zde také zdůraznit, že kázat mohou jen církevní služebníci, tedy vysvěcení služebníci, laikům je kázání zakázáno.“

„Důležité je, abychom uměli rozlišovat – doma čteme a rozjímáme Písmo svaté, ale během eucharistie je nám zvěstováno Boží slovo, sám Bůh k nám promlouvá a to je znamení Kristovy přítomnosti. Když kněz nebo jáhen žádá biskupa o požehnání ke zvěstování Božího slova, nežádá o to, aby pěkně a zřetelně přečetl všechna slova, ale aby zvěstoval Boží slovo věřícím. Věřící se znamením kříže na čele, ústech a na prsou modlí, aby přijali Boží slovo, aby byli otevření, aby si uvědomili, že je tam Kristus, který jim promlouvá své slovo. To se pak ukazuje v polibku evangeliáře, v jeho zdobení, vnesení do procesí, položením na oltář, okuřováním. To všechno ukazuje, že je tam Kristus přítomen, a to ještě více posiluje víru shromážděné komunity,“ řekl fra Zvonimir o přípravě věřících čtením Božího slova na mši svaté.

„Můžeme se nejprve podívat, jakou funkci má vůbec Vyznání víry ve službě slova při eucharistii. Církev nám jasně říká, že funkce vyznání víry je v tom, že lid přitaká a odpovídá na Boží slovo, které slyšel v čteních a homilii, a aby si před započetím eucharistické modlitby připomněl pravidlo víry. Víme, že existují dvě podoby vyznání víry. Apoštolské vyznání víry, které podle tradice vzniklo od apoštolů, kde se ke každému verši přidávalo jméno některého apoštola. A víme o nicejsko-cařihradském vyznání víry, které bylo sestaveno na koncilech. Apoštolské vyznání víry, jak jej nazýváme, je křestní vyznání víry, které se používalo v Římě a které nacházíme u Hippolyta a pravděpodobně pochází z doby papeže Viktora, tedy z konce 2. století. Římský misál upřednostňuje nicejsko-cařihradské vyznání víry, i když v naší verzi misálu, chorvatské i německé, je dovoleno používat i Apoštolské vyznání víry.“

Vyznání víry zavedl do slavení mše svaté Timotej, který byl v letech 511 až 517 konstantinopolským patriarchou. Byl totiž obviněn, že sympatizuje s monofyzitskou herezí, a aby prokázal svou pravověrnost, bylo mu podle svědectví historika Theodora Čtenáře nařízeno, aby při každém slavení mše recitoval Vyznání víry. Tento zvyk se rozšířil po celém Východě a ve stejném století se Vyznání víry ustálilo také ve Španělsku, jehož pobřeží tehdy bylo pod byzantskou nadvládou. Tak se při příležitosti Třetího koncilu v Toledu vizigótský král spolu se svým lidem obrátil, zřekl se arianismu a nařídil, aby se při každé mši pronášelo Vyznání víry.

Další tradice pochází opět z Východu — přes Irsko a anglosaské oblasti — až do Cách, kde Karel Veliký zavedl liturgii v Palácové kapli. Na sever Evropy se však Vyznání víry rozšířilo teprve v 11. století, když v roce 1014 pobýval v Římě král Jindřich III. Při příležitosti své korunovace si povšiml, že se zde Vyznání víry při mši neříká, a papež Benedikt VIII. ustoupil jeho naléhání a zavedl recitaci Vyznání víry i v římské mši.

Bylo také stanoveno pravidlo, že Vyznání víry se pronáší pouze v neděli a o slavnostech. Podle dnešních liturgických předpisů se Vyznání víry recituje nebo zpívá o nedělích a slavnostech, ale také při zvláštních slavnostních příležitostech. „Záměrně jsem toto přečetl z knihy liturgisty Kunzlera Liturgie církve, abychom viděli průřez právě tím, jak se Vyznání víry dostalo do liturgie. Z původně, můžeme říci, osobní iniciativy — tedy iniciativy, která měla prokázat pravověrnost jednoho presbytera — se toto gesto postupně rozšířilo na celou církev,“ řekl fra Zvonimir o funkci Vyznání víry ve službě slova a o tom, jak se vlastně stalo součástí slavení mše svaté.

 

zdroj: www.radio-medjugorje.com