Květná neděle: začátek cesty k vykoupení

Květná neděle, kterou slavíme jako vstup do Svatého týdne, je dnem plným kontrastů. Radostné zvolání „Hosanna Synu Davidovu!“ se během několika dní promění v kruté „Ukřižuj ho!“. Tento den si připomínáme Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma – na oslu, jako Král pokoje, vítán zástupy s palmovými ratolestmi. Avšak za touto oslavou se už rýsuje kříž, jehož stín padá na celou velikonoční událost.

Květná neděle je pozváním. Otevírá nám dveře k nejhlubším tajemstvím víry – k utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Není to jen historická událost, ale živá výzva: Jsi ochoten jít s Kristem i tam, kde není sláva, ale ticho, zrada a bolest?

V následujícím zamyšlení se s námi o tuto výzvu podělí jáhen Zdeněk, člen ICMM, který ve své osobní a niterné úvaze otevírá srdce i otázky, jež se dotýkají každého z nás.

Zamyšlení jáhna Zdeňka, člena ICMM

Milovaní, když jsem byl malý, rád jsem chodil s babičkou do kostela. Ne proto, že bych rozuměl, co se tam děje, ale protože měla vždycky bonbon v kabelce. Ten kostel mi voněl něčím starým, tajemným a bezpečným. A taky tam byli lidi. Různí. Někteří zpívali, jiní si hráli s růžencem a někteří jen seděli, dívali se před sebe a mlčeli. Dodnes si pamatuju, jak jednou pan farář při kázání řekl: „Ti, kdo dnes volají Hosanna, zítra křičí Ukřižuj ho.“ A to mě zneklidnilo. Jak to? Vždyť buď někoho miluju, nebo ne. Nebo?

Květná neděle není pohádka. Je to skutečný příběh o nepochopené lásce. O Ježíši, který věděl, že se blíží konec, a přesto šel dál. Žádná kalkulace. Žádný útěk. Žádný marketingový trik. Jen osel, několik učedníků, a dav, který dnes jásá a zítra bude mlčet. Nebo křičet. Přemýšlím, co bych volal já. Když všechno vypadá slavně, snadno se volá „Sláva!“, ale co v momentě, kdy se začnou věci hroutit? Když se ukáže, že Ježíš není kouzelník, co splní přání, ale někdo, kdo nás zve do hlubiny?

Ježíš nepřijíždí do Jeruzaléma jako vítězný vojevůdce. Nejede v pancéřovaném voze, nemá tělesnou stráž. Vjede na oslu. Symbol míru. Smířenosti. Přijetí. Vjede do města, které ho zabije. A přesto ho miluje. Rozplakal se nad ním. Ne z lítosti nad sebou, ale nad námi. Protože tolikrát nechápeme, že to, co nás zachrání, není síla, ale láska. Ne vítězství, ale oběť. Ne křik, ale ticho.

Květná neděle je začátek cesty, která vede přes zradu, soud, kříž a nakonec ke vzkříšení. A my máme tendenci ji přeskočit. Jít rovnou ke slávě, obejít bolest. Jenže tak to nefunguje. Nejde o dramatický příběh na jedno nedělní dopoledne. Je to výzva: Buď s Kristem, i když už nezáří. I když je vysmíván. I když to bolí. I když tomu nikdo kolem nerozumí. A někdy ani ty sám.

Možná právě proto mlčel, když ho obviňovali. Aby ukázal, že pravda nemusí křičet. A že Bůh nemusí obhajovat svou lásku. On ji prostě žije. I když je to k smíchu. I když je to ke kříži. A my – no – my někdy mlčíme, když máme mluvit. A křičíme, když bychom měli zůstat tiše. Ale On přesto jde dál.

Dneska v kostele dostaneš ratolest. Malý kousek zeleně, který si většinou odložíš doma do vázy nebo za kříž. Ale možná to není jen symbol. Možná je to pozvánka. K něčemu hlubšímu. Ne k víře v dokonalý život, ale k víře v Lásku, která tě nepřestane hledat ani tehdy, když se od ní odvrátíš. K lásce, která tě zná i ve chvíli, kdy jsi nejméně milovatelný. A stejně tě má ráda.

A tak tě dnes, na tuhle podivně krásnou neděli, kdy se slaví král, který nepřijel kralovat, prosím – nenech se zmást hlukem davu. Nespoléhej na to, co říkají všichni. Nehledej silného Boha v pancíři, ale tichého, který jede na oslíkovi a pláče kvůli tobě. A kvůli mně. A kvůli světu, který pořád nechápe, že opravdová moc se ukazuje v lásce, ne v síle.

Možná nebudeš křičet Hosanna. Možná budeš jen sedět, dívat se před sebe a mlčet. Ale jestli v tom bude kousek opravdovosti, pak tě slyší i kámen. A ten bude zpívat místo tebe.

+ jáhen Zdeněk

zdroj: www.buhviproc.cz