ZAMYŠLENÍ NA DEN – Úterý 3. února 2026

Slova svatého evangelia podle Marka (Mk 5,21-43): 📖

Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé (z domu) představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, (lidi), jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. (Ježíš) jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst.

Myšlenka: 💭

🕊️ „Celý svůj majetek vynaložila na léčení.“

Tato věta v sobě nese obrovskou únavu i naději. Dvanáct let hledání, zkoušení, vyčerpání všech možností. Nejen peněz, ale i sil, důvěry, trpělivosti. Kolikrát i my dáváme „všechno“, jen abychom našli úlevu, uzdravení, klid – a přesto zůstává prázdno.

Žena v evangeliu už nemá co ztratit. Nepřichází s nárokem, ale s tichou vírou. Nežádá slova, stačí jí dotek. Právě tam, kde lidské prostředky selhaly, se otevírá prostor pro Boží moc. Ne proto, že by člověk byl silný, ale protože se přestane spoléhat sám na sebe.

Ježíš se nezastaví u zázraku samotného. Zastaví se u člověka. Dává ženě důstojnost, jméno, vztah: „Dcero.“ Uzdravení není jen tělesné, ale hluboce vnitřní. Víra, která se odváží dotknout, se stává místem setkání.

Pozvání ke konkrétnosti: 🤲

🙏 Zeptej se dnes: Do čeho dávám nejvíc své energie, času a sil, abych byl/a „v pořádku“? A co kdybych alespoň malý kousek této snahy svěřil/a Ježíši a dovolil/a mu, aby se mě dotkl tam, kde už sám/sama nemohu?

Amen