Svědectví ze semináře půstu v Medjugorji

Přinášíme svědectví účastnice semináře půstu, ticha a modlitby, který v polovině února proběhl v Medjugorji

Letos jsem byla poprvé v Medjugorji a zároveň poprvé na Semináři půstu, ticha a modlitby. Při naslouchání poselstvím Panny Marie, která nás mimo jiné pobytem provázela, se mě vždy hluboce dotýkala závěrečná věta: „Drahé děti, děkuji vám, že jste odpověděly na mé volání.“ Vnímala jsem, že tato cesta je skutečně mojí osobní odpovědí.

Touha jet do Medjugorje ve mně zrála celý minulý rok. Sdílela jsem ji ve svém modlitebním společenství a pokaždé, když se někdo z pouti vracel, můj vnitřní pocit sílil. Postupně se ke mně dostávaly drobné „stopy“ – kamínek z Podbrda, kapesníček s olejem ze sochy Vzkříšeného Krista nebo kniha Mariino srdce zvítězí.

Velmi silným momentem na přechodu roku 2024–2025 pro mě bylo období odcházení mého dědečka. V posledních týdnech života mě často prosil o modlitbu. Ačkoliv nebyl navenek výrazně praktikující a rodina ani netušila, jak hlubokou víru v sobě nese, na konci života jako by jasně vycítil, co je skutečně podstatné.

Dva dny před svou smrtí, když jsem ho přišla navštívit, měl potřebu naslouchat lidskému hlasu – byl na pokoji v Hospici sv. Alžběty sám. Řekl doslova: „Vyber si téma a mluv.“ Tehdy jsem se mu svěřila se svým přáním navštívit Medjugorji. Před odchodem jsme se spolu pomodlili „Otčenáš, Zdrávas a Pod ochranu Tvou“.

Zemřel dva dny poté, 4. 1., první sobotu v měsíci – tedy, jak věřím, v náruči Panny Marie.
Když mého tatínka, jeho syna, zavolali k dědečkovu tělu, držel prý v rukou růženec, který jsem mu darovala – růženec z kamínků, který svítil ve tmě, rodinnou památku po mojí pratetě.

Když se pak otevřela možnost odjet, bylo to v době, kdy jsem po rozchodu velmi potřebovala blízkost Krista a Panny Marie. Načasování bylo přesné. Všechny záležitosti spojené s přípravou na cestu šly nečekaně rychle a hladce. Cokoli vypadalo na první pohled jako „zádrhel“, bylo v mžiku vyřešeno.

A když jsem přemýšlela, z čeho cestu zaplatím, otevřela jsem obálku s penězi, které jsem po dědečkovi dostala – byla v ní přesně částka potřebná na pouť. Vnímala jsem to jako jeho tiché požehnání.

Seminář byl pro mě časem hlubokého pokoje, ticha, sounáležitosti a především nového začátku. Organizace byla citlivá, program velmi bohatý – obzvláště na příležitosti osobního setkání s Pánem. Pokud někdo cítí v srdci pozvání, mohu jen říct: odpovědět na něj stojí za to.

Iveta

 

Informační centrum MÍR Medjugorje