fra Marinko Šakota, OFM: Panna Maria nás ujišťuje, že Bůh je blízko!

POSELSTVÍ PANNY MARIE 25. ÚNORA 2026

“Drahé děti! V tomto milostivém čase vás znovu volám, abyste obětovaly vaše životy Bohu, aby vás On vedl ke vzkříšení skrze vaše osobní obrácení. Dítka, Bůh je vám blízko a vaše modlitby slyší, ale vy jste ospalí a proto mě poslal k vám, abych vás probudila, a abyste zářily svatostí jako jarní květ. Děkuji vám, že jste odpověděly na mé volání.” (s církevním schválením)

1. „V tomto milostivém čase vás znovu volám, abyste obětovaly vaše životy Bohu, aby vás On vedl ke vzkříšení skrze vaše osobní obrácení.“

Možná si myslíme, že kvůli válkám, konfliktům a tolika výzvám je doba, ve které žijeme, čímkoliv jiným, jen ne milostiplnou. Panna Maria však stále říká: „V tomto milostivém čase.“

Nedávno se mě jedna žena z Brotnje (oblast, kam patří i Medjugorje) zeptala: „Jak se máš v Drinovcích?“ (farnost, kde momentálně sloužím). Řekl jsem: „Mám se dobře, jsou tam dobří lidé. Jen Medjugorje je pro mě trochu daleko.“ Řekla: „Medjugorje není daleko pro tebe, ale pro nás!“

Panna Maria je s námi už 45 let a tolik milostí uniká bez povšimnutí tolika lidí ve farnosti Medjugorje a okolí! Proč? Čas milosti není hlučný. Pohledem zvenčí na něm není nic velkolepého. Zázračné je skryto v obyčejném. Alžběta pocítila okamžik milosti, když k ní přišla Marie: „A jak jsem si zasloužila, že ke mně přichází Matka mého Pána?“ (Lukáš 1,43) Jaká škoda, když nám tolik milostí, které nám Pán skrze Pannu Marii dává, uniká!

Panna Maria říká, že Bůh nás chce vést ke vzkříšení. Důvod našeho vzkříšení: duchovní smrt. Jan nás učí, že to existuje: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.“ (1 Jan 3,14)

Proč nemám čas jít na mši svatou a modlit se? Protože jsem duchovně zemřel – láska uhasla. Kdyby v mém srdci byla láska, mé srdce by pohnulo nohama. Proč nemohu pozdravit člověka, kterého nemám rád? Proč nemohu odpustit? Protože jsem duchovně zemřel – láska zemřela. Je důležité vědět ještě něco jiného: Když láska slábne nebo umírá, něco jiného zesílí: Negativní myšlenky a pocity, nenávist, neodpuštění…

Postní doba a Svatý týden – to je doba od popelu Popeleční středy k ohni o Vigilii vzkříšení. Během této doby by v nás měl probíhat proces od popela k ohni – aby se láska probouzela a sílila. Postní doba je časem milosti. Děje se tento proces v nás, ve mně a v tobě?

Jak nás Bůh dovede ke vzkříšení? Panna Maria nás učí: Skrze osobní obrácení. Ne když se obrátí jiní, ale když se já osobně obrátím a změním. Když se mladší syn vrátil domů, otec ho přivítal a přivedl ho ke vzkříšení: „…protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“ (Lk 15,32)

V našich životech se nic nemění, protože neustále ukazujeme prstem na druhé: Na vině jsou jiní! A čekáme, až se změní ostatní. Je však dobré si položit otázku: Co když se potřebuji obrátit já? I když se ostatní mýlí, když se nechovají dobře, je důležité si položit otázku: Nepotřebuji možná já obrácení? Proč?

Zaprvé, protože nemohu změnit ostatní, jen sebe. A zadruhé, když se změní mé srdce, všechno vypadá jinak, včetně těchto lidí. Druzí mohou mít v něčem vinu, ale pokud se mé srdce změní, pokud ve mně láska sílí, ovlivní mě to. Jak? Láska změní můj pohled na svět, mé myšlení a má rozhodnutí. Pak láska ve mně najde způsob, jak reagovat na konkrétní problém.

Proč se neobracíme a proč v našich životech není vzkříšení? Panna Maria nám dává odpověď: Protože neobětujeme svůj život Bohu. Neumíme se Bohu odevzdat, ale máme nad vším kontrolu. Věříme, ale je tu „ale“. To blokuje obrácení.

Ať tvé srdce nyní opakuje: Ježíši, dávám ti svůj život. Nebo Ježíši, důvěřuji ti.

2.  „Dítka, Bůh je vám blízko a vaše modlitby slyší, ale vy jste ospalí a proto mě poslal k vám, abych vás probudila, a abyste zářily svatostí jako jarní květ.“

Panna Maria nás ujišťuje, že Bůh je blízko. „Bůh je nám blíž, než jsme my sami sobě.“ (sv. Augustin) Proč to necítíme? Protože jsme ospalí. Pokud jsme ospalí, ztrácíme pocit Boží blízkosti.

Modlit se znamená být v Boží blízkosti. Proč se potřebujeme modlit, a to pořád znovu a znovu? Protože se vzdalujeme od Boha. Když v nás láska vychladne, necítíme už potřebu chodit na mši nebo se modlit. Stáváme se chladnými, lhostejnými a ospalými. A právě tento vnitřní stav nás činí slepými vůči Boží blízkosti.

Panna Maria nás také ujišťuje, že Bůh slyší naše modlitby. Kdykoli si myslíme, že Bůh naše modlitby neslyší, je dobré si vzpomenout na sv. Pavla. Třikrát požádal Ježíše, aby mu odňal osten z těla, ale Ježíš mu neodpověděl. Nesplnil mu, o co Pavel prosil, ale dal mu víc než to. Když to Pavel pochopil a přijal, v jeho srdci došlo k proměně a všechno se změnilo. Osten v jeho těle sice stále byl, ale Pavel se na něj jinak díval: „Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti (a snáším to) pro Krista.“ (2 Kor 12,9-10)

Panna Maria nás probouzí, protože jsme spící. Probuzením ze spánku chce, abychom rozkvetli a zářili svatostí jako květina. Co to znamená zářit svatostí? Jak květina září?

Květina „září svatostí“ svou existencí. Její existence je obrazem pravé lásky. Květina nerozlišuje mezi dobrými a zlými. V květině není nic takového: dobrým dovolím dívat se na mou krásu a cítit mě a zlým to zakazuji. To je pravá láska.

Květina kvete, ale neexistuje důvod, proč kvete. „Růže kvete, protože kvete; nedbá o sebe, neptá se, zda ji někdo vidí.“ (Angelus Silesius) To je láska. Nemá žádný účel, má smysl.

Když květina kvete a dává lidem svou krásu a vůni, nic si na oplátku nežádá. Je to v její přirozenosti. To je bezpodmínečná láska.

Květina je svobodná a dává svobodu. Nekvete proto, aby ji někdo viděl, a nenutí nikoho, aby ji miloval. Dává člověku svobodu rozhodnout se sám, zda se na ni podívá, přivoní si k ní, nebo ji utrhne. A láska je taková.

To je svatost – rozkvést a zářit v lásce a svobodě. Nejlepší je, když si nejsme vědomi toho, že rozkvétáme a záříme, a když neočekáváme, že nás ostatní uvidí jak rozkvétáme a záříme. Nejlepší je, když to děláme, jako by to byla jediná normální věc, jako bychom ani nemohli dělat jinak.

Stojíme na prahu jara. Květiny „vyklíčily“ ze země. Podívej se na květinu a medituj o ní. Možná ti to pomůže rozkvést a zářit svatostí jako malá jarní květina.

pro ICMM fra Marinko Šakota, OFM