Jakmile odpuštění vytvoří společenství, dalším krokem v životě jednotlivce, rodiny, společenství a posléze celého světa je oslavovat Otce, který je na nebesích. Když lidé uvidí dobré skutky, pak z lidského srdce bude proudit sláva a chvála, uznání a každé požehnání. Dobré skutky, odpuštění, láska nabízená skrze něj a také nové společenství jsou nezbytným zdrojem radosti a pokoje, oslavy, chvály a velebení Boha Otce v Ježíši Kristu skrze Ducha svatého.

Svatý Pavel prosil o neustálé Boží požehnání a chválu. Ve svém listu Kolosanům o tom inspirativně píše:

Jako Boží vyvolení, svatí a milovaní, oblečte si hluboké milosrdenství, laskavost, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li někdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, tak i vy! Především však mějte lásku, která je poutem dokonalosti! A ve vašich srdcích ať vládne Kristův pokoj. Vždyť i vy jste povoláni do jednoho těla. A buďte vděční! Ať ve vás bohatě přebývá Kristovo slovo. Ve vší moudrosti se navzájem poučujte a napomínejte a pod vlivem milosti zpívejte Bohu ve svých srdcích žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. A cokoli říkáte nebo děláte, všechno dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něj děkujte Bohu Otci. (Kol 3,12-17)

Na základě této žádosti můžeme jistě zkoumat svou modlitbu a změnit důvod modlitby, pokud není správný. To znamená, že velmi snadno zjistíme, že modlitba je pouhým časem, kdy prosíme Boha o naše potřeby ve vybraných formulích. Mnoho křesťanů nezná jiné modlitby než prosby, ve kterých o něco žádají. Pokud jsou jejich modlitby vyslyšeny, jsou spokojeni, ale mnozí navzdory vyslyšení svých modliteb od tohoto typu modlitby upouštějí.

Slavení mše svaté a její pokračování v každodenním životě za druhé a s druhými nás zavazuje k neustálému děkování Bohu za všechna dobrodiní, všechny milosti, ale i všechny kříže a těžkosti, protože díky víře víme, že když Boha oslavujeme a milujeme, všechno se obrací v dobré. Děkování, oslava a chvála jsou výrazem našeho postoje k Bohu a nejhlubším projevem víry a lásky, protože kdo miluje Boha a kdo věří v Boha, ten vždycky ví a nikdy nezapomene, že všechno, co má, a všechno, co je, pochází od Boha. Všechno dobré, všechno krásné, všechno ušlechtilé, všechny dary, všechno pochází od něj a z jeho lásky. Jinými slovy, abychom mohli i nadále slavit, děkovat a chválit, musíme se zříci pyšného postoje, kdy se snažíme být jako Bůh, a místo toho vědomě a vděčně přijímat vše, co nám Bůh dává.

Maria, Královna míru, nás ve svých poselstvích povzbuzuje k vděčnosti, protože ona sama děkuje. Každé poselství končí poděkováním: „Děkuji vám, že jste odpověděly na mé pozvání.“ Všichni, kdo se k ní hlásí, děkují jí. Ve svém poselství z 3. října 1985 nám říká:

„Drahé děti! Chci vám říci, abyste děkovaly Bohu za všechny milosti, které vám Bůh dal. Děkujte Pánu za všechny plody a oslavujte ho. Drahé děti, naučte se děkovat za malé věci, pak budete moci děkovat za velké věci. Děkuji vám, že jste odpověděly na mé pozvání.“

Věřící budou schopni oslavovat, chválit a děkovat, až začnou poznávat Boha vždy a všude, a díky jejich chvále a oslavě Boha svět pozná a zamiluje si ho.

Na čele, ústech a srdci

Při mši svaté jsme zažili, že k nám Bůh promlouvá. Když jsme četli a poslouchali Boží slovo ze Starého a Nového zákona, z evangelia, uvědomili jsme si, že je to Boží slovo hlásané prostřednictvím proroka, apoštola a evangelisty. Před samotným evangeliem jsme udělali znamení kříže na čele, rtech a hrudi. Tím jsme se zavázali, že budeme rozjímat o Božím slově, mluvit o něm a uchovávat je ve svých srdcích, jako uchováváme každou vzácnou věc. Z toho vyplývá náš úkol v každodenním životě: neustále přemýšlet, rozeznávat Boží hlas ve všem, co se děje, a porovnávat ho s tím, co jsme slyšeli o zkušenosti zákoníků, a pak svými ústy vydávat svědectví, vyprávět lidem o Bohu. To není úkol jen pro kněze nebo zasvěcené osoby, ale je to nejpřirozenější úkol každého křesťana, který byl na mši svaté. A umět rozeznávat Boží řeč, přenášet ji do svého života a tlumočit ji druhým, znamená mluvit v Božím jménu. A to je prorocký úkol, prorocké poslání. Chovat se takto v každodenním životě znamená proměňovat každou atmosféru života, ať už v našem vlastním životě, v životě společenství, rodiny nebo celého světa, v atmosféru, v níž mluví Bůh a my rozumíme jeho slovu a předáváme je druhým. Tak se uskutečňuje prorocká role Božího lidu na jeho cestě dějinami.

Stejně jako svatý Lukáš říká o Marii, že uchovávala slova ve svém srdci, přemýšlela o nich, srovnávala je s událostmi, které se staly jako předzvěst novozákonních událostí, tak se každý věřící stává podobným Marii. Stává se tím, kdo přijímá Boží slovo, dává mu prostor ve svých myšlenkách, dává mu své rty a především své srdce jako nový posvěcený prostor, v němž se Boží slovo stává člověkem v životě každého jednotlivce.

Život je však těžký. Člověk je vystaven nebezpečím a pokušením zevnitř i zvenčí. Ta ho mohou a chtějí odvrátit od bezpečné cesty k Bohu. Proto se myšlenky člověka často vzdalují myšlenkám Božím. Jeho rty pronášejí slova, která se neřídí Božím slovem, a srdce se snadno uzavírá a stává se prostorem, v němž Boží slovo nemůže žít, a to vede k duchovní slepotě. Člověk se stává němým a hluchým vůči božskému kolem sebe i v sobě.

Uvědomovat si tato nebezpečí a odolávat jim je svatou povinností každého křesťana. Dokud žijeme ve světě, jsme vystaveni všemu světskému, ale ve spolupráci s Boží milostí se vše – i hřích – obrátí v dobro a my poznáme Boha, který mluví. Tato spolupráce vyžaduje modlitbu i půst. Utrpení je často Boží řečí beze slov, která člověku otevře oči, srdce a duši, a on pak rozpozná Boží hlas a přijme ho.

zdroj: www.svetlomariino.sk