Fra Marinko Šakota, OFM: v lásce se vrátit k Bohu

Poselství Panny Marie z 25. května 2026:

„Drahé děti! Ať vám tento čas bude časem modlitby a půstu. Vraťte se, dítka, v lásce k Bohu, který je váš mír. Já jsem s vámi, dítka, a miluji vás mou mateřskou něžností. Děkuji vám, že jste odpověděli na mé volání.” 

(S církevním schválením)

„Ať vám tento čas bude časem modlitby a půstu. Vraťte se, dítka, v lásce k Bohu, který je váš mír.“

Všem je dnes jasné – svět je v nepokoji. Nepokoj tu byl sice vždycky, ale dnes je nebezpečí pro přežití světa a lidstva ještě větší, protože vzrostla síla zbraní a politici se domnívají, že právě pomocí zbraní lze dosáhnout míru. Zapomínají však na starou pravdu, že násilí plodí jen další násilí.

Královna míru nám již čtyřicet pět let ukazuje jinou cestu. Říká: „Vraťte se k Bohu. Jinými slovy: „Nesetrvávejte na svých způsobech řešení sporů a hledání míru, protože vás vedou špatným směrem. Jen v návratu k Bohu naleznete pravý mír.“

Všeobecně panuje názor, že dnešní, moderní člověk je velmi pokrokový.  Podíváme-li se na technologický a vědecký pokrok, je to pravda. Skutečná otázka však zní: Rozvinul se i samotný člověk, který tuto vědu a technologii stvořil? Rozvinul se člověk, který dnes ovládá tak nebezpečné zbraně, jako jsou ty atomové?

Výzvou k návratu nás Panna Maria učí, že rozvinutý se nestává ten, kdo sice ví o svém špatném směru, ale přesto v tomto „rozvoji“ pokračuje. Rozvinutý je ten, kdo pochopí, že cesta, po které jde, je špatná, a je schopný se obrátit, otočit se a vrátit se na správnou stezku. Pouze takový člověk je skutečně zralý a vyspělý. A modlitba a půst jsou právě těmi způsoby, jak dosáhnout obrácení a návratu k Bohu.

Smysl návratu k Bohu je jasný: protože v Bohu je pravý mír. Jedno slovo Panny Marie zvláště přitahuje naši pozornost: „Vraťte se k Bohu v lásce.“ Proč je pro Pannu Marii důležité slovo „v lásce“? Co nám tím chce říci? Což samotný návrat k Bohu není dostatečný?

Vzpomeňme si, že k výzvě „modlete se“ Panna Maria vždy dodává „modlete se srdcem“, a když mluví o půstu, myslí tím vždy „postěte se srdcem“. Proč je to důležité?

Vzpomeňme si na Ježíšovo varování: „…přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tím uctívá Boha.“ (J 16, 2) Takový člověk zabíjí druhé, a přitom si myslí, že koná dobro a že se to Bohu líbí. Jak je takový člověk daleko od Boha! Problém je však v tom, že ve své zaslepenosti věří, že je Bohu blízko a že už blíž ani být nemůže.

Podobně jednali i bratři Jakub a Jan, synové Zebedeovi. Když je nepřijali v jedné samařské vesnici, řekli Ježíšovi: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ (Lk 9, 54) Ano – zničit ty, kteří nejsou na jejich straně! Je opravdu těžké uvěřit, že tato slova slyšíme z úst Ježíšových učedníků. A přesto je to pravda. Je totiž docela dobře možné Ježíše poslouchat, a přitom ho neslyšet, dívat se na něj, a přitom ho nevidět. Žijí s Ježíšem, jsou blízko Jeho tělu, ale daleko od Jeho srdce. Navenek jsou nablízku, ale uvnitř jsou na míle daleko Jeho záměrům.

Teď je nám jasné, proč Ježíš před těmito učedníky citoval proroka Izaiáše: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě.“ (Mk 7, 6)

Teď už rozumíme, proč Panna Maria ke slovům „vraťte se k Bohu“ dodává „v lásce“. K Bohu se totiž můžeme vrátit pouze formálně, navenek, nikoli však v lásce. Můžeme se modlit a postit, a přesto v sobě mít neklid. Můžeme naslouchat Ježíšovým slovům „Pokoj svůj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (J 14, 27), a přitom nebýt lidmi pokoje.

Rabin Pinhas položil svým učedníkům zdánlivě prostou otázku: „Kdy končí noc a začíná den?“

„To je tehdy, když je dost světla, abychom rozlišili psa od ovce,” řekl jeden.

„To je, když dokážeme rozlišit dub od fíkovníku,” myslel si druhý.

„Ne,“ odpověděl rabín Pinhas. „Noc končí a den začíná v tom okamžiku, kdy jsme schopni ve tváři kterékoli lidské bytosti rozpoznat svého bratra nebo sestru. Dokud toho schopni nejsme, noc v nás stále trvá.”

Proč lidé, kteří sledovali Ježíšův vstup do Zacheova domu, neviděli v Zacheovi nic jiného než hříšníka? Protože v nich byla noc. A v noci člověk nevidí nebo vidí zkresleně. Když Ježíš vešel do celnice, celník Matouš se obrátil a poté Ježíše, učedníky i ostatní pozval na hostinu. Proč farizeové a učitelé Písma (věřící lidé) nemohli v tom Ježíšově gestu vidět nic dobrého ani pozitivního? Je to snad proto, že v tom druhém opravdu nic dobrého není, nebo spíše proto, že noc zahalila nitro toho, kdo se dívá? Proč je věřící člověk tak často nespokojený? Je to proto, že nemá dostatek prostředků k životu a nic nezmůže, nebo spíše proto, že je v něm stále noc, takže nevidí to, co má, ale pouze to, co nemá? Když věřící člověk nedokáže odpustit, setrvává ve sporu, co jiného v něm v tu chvíli vládne než noc?

Proč pro Ježíše nebyla přijatelná modlitba farizeje, který se modlil v Chrámě, dvakrát týdně se postil a dával almužnu? Cožpak to nebylo proto, že v něm byla noc? Považoval se za spravedlivého – což to není znamení, že je v něm noc? V druhých pak neviděl nic než hříšníky, což byla noc ještě hlubší.

Tedy i když se modlíme a postíme, v našem srdci může zůstat noc. To je důvod, proč si Panna Maria přeje, abychom se modlili a postili a vraceli se k Bohu „v lásce“. Mít lásku v srdci znamená mít světlo a v každém člověku dokázat vidět bratra nebo sestru.

Závěr je jasný: Panna Maria si přeje, abychom se modlitbou a půstem vraceli k Bohu, zdroji míru. Aby se při návratu v našem srdci děla proměna, aby světlo odhánělo noc, aby láska vytěsnila každou temnou myšlenku, emoci a rozhodnutí. Bez tohoto vnitřního procesu se nemůžeme stát lidmi míru a pokoje.

„Já jsem s vámi, dítka, a miluji vás svou mateřskou něžností.“

Zatímco nás Matka volá, abychom se vrátili k Bohu v lásce, nemůže nám pomoci lépe ani nám dát větší jistotu než skrze svůj vlastní příklad: „Já jsem s vámi a miluji vás.“ Je s námi v našich nepokojích a miluje nás i tehdy, když jsme plni zmatku. Její příchody a Její láska nám přinášejí mír. Svědčí o tom zástupy lidí z celého světa, kteří přicházeli do Medjugorje s nejrůznějšími bolestmi a neklidem v srdci.

To je směr, kterým máme kráčet: Modlitbou a půstem srdcem (tedy v lásce) se vracet k Bohu, prameni míru, abychom i my, stejně jako naše Matka, dokázali milovat ty, kteří prožívají neklid. Tak se bude šířit mír: s pomoci Panny Marie do našeho nitra a skrze nás dál k druhým lidem.

Přeložila: -mš-