Bratři a sestry, vyslechli jsme čtení 7. velikonoční neděle. První čtení nás vede do Jeruzaléma, do Cenacola,  Večeřadla – místnosti Poslední večeře, kde Lukáš popisuje, jak byli apoštolové při zázračné události na Hoře nanebevstoupení Ježíšova, kdy Ježíš vystoupil na Nebe a oblak Ho zakryl jejich pohledu.

Sedmá velikonoční neděle je mezi Nanebevstoupením a Letnicemi. Nacházíme se tedy v polovině novény k Duchu Svatému.

Ve své zprávě o nanebevstoupení evangelista Matouš napsal, že na Hoře nanebevstoupení, Olivové hoře, někteří zapochybovali. A byli tam jenom apoštolové. Můžeme se ptát, jak je možné, že pochybovali, i když byli s Ježíšem tři roky. Poslouchali Ho, očima sledovali, rukou se Ho dotýkali. Byli svědky jeho zázraků, uzdravení, kázání, dokonce vzkříšení z mrtvých. Byli svědky Jeho vzkříšení, viděli Ho vzkříšeného, a na Hoře nanebevstoupení, na Olivové hoře se objevují pochybnosti! Ne u všech, ale u některých. To nám ve skutečnosti říká, že vidět Ježíše fyzickýma očima ještě neznamená být věřící až do konce. Potřebný je Duch Svatý!

Teprve po sestoupení Ducha Svatého nikdo z apoštolů už nepochybuje! Ježíš sám říká: Sešlu vám druhého obránce, Ducha Pravdy. Nyní, v tomto okamžiku, ještě nejste schopní všechno snést, ale On vás uvede do veškeré pravdy. Duch Svatý vám bude připomínat všechno, co jsem vám říkal já. Duch Svatý je ta síla, milost, světlo k tomu, abychom vydrželi v těžkých zkouškách života, kterými každý z nás musí projít, nebo již některými prošel, vybojoval svoje bitvy, ale ve společenství s Duchem Svatým. My víme, že i když se snažíme být Boží, není to vždycky snadné.

Já se ptám, jak prožívají život ti, kteří žijí daleko od Boha, nebo se nám to tak alespoň jeví, ti, kteří nemají na Boha čas, kteří si myslí, že mohou být bez Boha. Celý život může proběhnout tak, že člověk na Boha ani nepomyslí. Můžeme si dokonce myslet, že bez Boha můžeme být. Je podivuhodné, jak může být někdo tak slepý! Boží slovo říká: V Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme. A slepý člověk tu skutečnost nevidí a myslí si, že může být bez Boha.

Tolikrát nám Panna Maria ve svých poselstvích říká: Bůh mne poslal. Bůh mi dopustil. Chci vás vodit ke svému Synu Ježíšovi a vašemu Spasiteli. Chci vás vodit na cestě k věčnosti, na cestě svatosti. Kolikrát Panna Maria ve svých poselstvích uvádí: Váš život je krátký, vaším cílem je ve skutečnosti věčnost! Ale věčnost nezačíná, když zemřeme! Začíná tady! O věčnosti se ve skutečnosti rozhoduje tady! Tady se rozhodujeme, na kterou půjdeme stranu. Po smrti je na rozhodování pozdě!

Potom, co prožili Ježíšovo nanebevstoupení, se apoštolové vracejí do Jeruzaléma, do Horní místnosti, která se ve skutečnosti ztotožňuje s místností Poslední večeře, jak říká Lukáš. Byla to místnost, která byla u Židů intimním prostorem, do této místnosti nemohl vejít každý. Byl to prostor pro rodinu a užší členy rodiny, někdy i pro hosty. Byl to prostor, ve kterém se rodina scházela. Společně se zde modlili, studovali Písmo Svaté. Horní místnost ve skutečnosti byla ve druhém patře. A zde jsou apoštolové shromážděni. Všech jedenáct. Není tu už Jidáš, který odpadl. Sem přišly i ženy, které Ježíše provázely, a Jeho matka Maria. U Židů byl zvyk, že muži vykonávali modlitbu sami, bez žen. Náboženská praxe byla určena mužům. Vidíme, že prvotní společenství Církve se od těchto předpisů a pravidel cítí osvobozené. Jsou v modlitbě a společenství sjednocení všichni společně. Mají stejné úmysly srdce. V modlitbě jsou vytrvalí. Toto čtení nám tedy říká, že získávání Ducha Svatého, dar Ducha Svatého, je neoddělitelný od modlitby. Duch Svatý nevejde tam, kde nemá prostor, kde nemá otevřenou bránu, otevřené srdce. Proto, když Ježíš svým apoštolům slíbil seslat Ducha Svatého, povzbudil je k modlitbě. A oni v modlitbě vytrvali.

Jak říká svatá Terezie Avilská, jestli si někdo myslí, že je nějaká jiná cesta k Bohu kromě modlitby, nevěřte mu. Není jiné cesty. Modlitba je těžká práce, náročná práce. Modlitba není nic lehkého, ale je opravdu těžká. Protože v modlitbě předně bojujeme se vším, co nás od Boha vzdaluje. S veškerou svojí leností, nechutí, nemohoucností – abych tak řekl – protože nemáme sílu rozhodnout se pro Boha, naše vůle je raněná. A modlitba není něco, co by nás přitahovalo na první pohled. Můžeme v hloubi duše po Bohu toužit, hledat Ho, ale naše vůle se tomu vzpírá. Naše srdce však touží. Často se cítíme jako přibití na kříž mezi tím, po čem toužíme, a tím, co děláme! To zakusil i veliký svatý Pavel, který říká: Já vím, co je dobré! My všichni známe, co je dobré – to vám já říkat nemusím – a na druhou stranu cítíme, že na to dobro nemáme sílu, a často padáme. Proto Pavel říká: Ubohý jsem to člověk! Tím však nekončí. To nestačí. On pokračuje: Ale chvála Bohu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nám dává sílu. Právě zde mnozí tu sílu prožili, vlastně prožili milost, protože všechno je milost! Ježíš říká: Beze mne nemůžete nic! Bez milosti se nemůžeme pro modlitbu ani rozhodnout, natožpak se modlit. Všechno je milost.

Z vlastní zkušenosti a ze zkušeností mnohých jiných mohu říci, že se v Medžugorji snadněji modlí, snadněji se otevře srdce. To mnozí zažili a zažívají, pokud k Bohu přistupujeme s upřímným srdcem. Sem je bohužel možné přijet jen jako turista, aby člověk něco viděl. Ale tady opravdu není nic turisticky atraktivního. Dva kopce plné kamení a kostel, který nemá nějakou historickou, uměleckou hodnotu. Je tady však něco, co není vidět, a všichni se s tím určitým způsobem setkávají. Pocítí, prožijí něco, co není možné nakreslit, napsat. To je zkušenost. Zkušenost Boha, zkušenost lásky. Do této zkušenosti nás chce Ježíš uvést právě skrze tuto svoji modlitbu tím, že pozvedá oči k nebi. Jeho pohled je zaměřen k Bohu, ne k sobě, ne k druhým. Obrátit se k Bohu v modlitbě, pozvednout se na onu úroveň Ducha, jako když vystoupíme na kopec zjevení nebo Križevac. Z Križevace lépe vidíme. Náš pohled je nad zemí, nad lidskými hlavami, sobeckostí, malostí…

Ježíš říká: Nastal čas. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil Tebe. A co to znamená – oslav svého Syna, aby Syn oslavil Tebe? Ve skutečnosti to znamená, že se v Synu projevuje Bůh, že hledíc na Syna, druzí poznávají nebeského Otce. A že se otec projevuje skrze Syna a Syn skrze Otce. To znamená zpřítomnit Boha na této zemi.

Je jeden příběh, který jste už možná slyšeli. V jednom centru pro bezdomovce byl jeden alkoholik, a mnozí se domnívali, že je těžce závislý a nenapravitelný. Díky dobrovolníkům v tom centru, jejich dobrotě a laskavosti, se však stal zázrak a on se totálně změnil. Jmenoval se Ivan. A když se změnil, byl velkorysý, všem pomáhal. Dokázal očistit pokoj, když se nějakému alkoholikovi udělalo špatně, a to s úsměvem ve tváři, s obětavou láskou. Pomáhal při podávání jídla. Když bylo potřeba připravovat lůžka, on byl také po ruce. A pomáhal i se vším ostatním. Jeden večer přišel do toho centra pro bezdomovce kněz slavit mši svatou. Zdůrazňoval potřebu obrácení, změnu života. Jeden člověk si klekl před oltář a začal se nahlas modlit: Bože můj, Bože můj, dej, abych byl tak hodný jako náš Ivan! Ten kněz k němu přišel, pozvedl ho a řekl: Nebylo by lepší, aby ses modlil, abys byl jako Ježíš?! A on odpověděl: A je Ježíš tak hodný jako náš Ivan?

Kdyby se nás někdo zeptal, jaký je nebo jaký by měl být křesťan, co bychom odpověděli? Nejlepší by bylo odpovědět: Jako já. Podívej se na mne! Protože máme Ježíše jako svůj ideál, máme Jeho příklad, a máme i Jeho sílu!

A co nám říká Ježíš dále – co je život věčný? Říká: Aby poznali Tebe, Otče, a toho, koho jsi Ty poslal! Poznat Otce a poznat Ježíše. A jak je možné poznávat Ježíše? Ne tím, že mám o Něm informace, že o Ježíšovi mluvím, že budu uvádět jakési skutečnosti, jako o nějakém předmětu. Ježíše poznáváme láskou, hlubokým vztahem, důvěrou. Prožíváním vztahu s Ním. Tak se poznává Ježíš, a tak se poznává i Bůh Otec. Ne intelektuálně, ne informacemi, ale důvěrou, odevzdáním života. Nasloucháním Jeho slovům, přijímáním Jeho slov do vlastního srdce. A potom zakusíme to, co Bůh koná v našem životě.

Důležité je být vytrvalý! A to i tehdy, když Bůh naši modlitbu nevyslyší. To neznamená, že je naše modlitba zbytečná. Důležité je v modlitbě vytrvat. Je to jistě znamení, že nám Bůh připravuje něco mnohem lepšího, mnohem cennějšího. Protože my nevíme, co a jak se máme modlit. Svatý Pavel říká: Duch Svatý se za nás přimlouvá nevýslovnými povzdechy! Bůh, Ježíš, nám to slíbil dát. Ježíš říká: Jestliže vy, ačkoliv jste zlí, dokážete obdarovávat svoje děti dobrými dary, tím spíše vás nebeský Otec obdaruje Duchem Svatým, Jeho silou. My potřebujeme tu sílu, která přichází shůry, z Nebe, abychom vydrželi ve všech zkouškách, které na nás musí dolehnout, protože skrze tyto zkoušky, kříže a trápení ve skutečnosti dozráváme a nezůstáváme v povrchnosti, na mělčině života. Jak říká jedna dívka: Jsem čistá, ale mělká, tak se rychle zakalím. Nestačí být jen čistý, ale je zapotřebí vstoupit do hlubiny, abychom mohli zůstat Boží na Boží cestě. Amen.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=RO0Ekm2S1NA
Přeložila: -mš-

________________________________________________________________________________________