„Podle krve jsem Albánka. Podle občanství jsem Indka. Vírou jsem katolická řeholnice. Povoláním patřím světu. Pokud jde o mé srdce, patřím zcela Srdci Ježíšovu,“ říkávala svatá Terezie z Kalkaty. Agnes Gonxha Bojaxhia, později známá jako Matka Tereza z Kalkaty, se narodila 26. srpna 1910 ve Skopje (dnešní Makedonie). Jejími rodiči byli Nikola a Drane Bojaxhia. V pěti a půl letech přistoupila k prvnímu svatému přijímání a v roce 1916 přijala biřmování. Od útlého věku procházela hlubokou náboženskou formací ve farnosti Nejsvětějšího Srdce Páně, kterou spravovali jezuité.

Její otec zemřel, když jí bylo osm let. Tato ztráta přinesla její rodině finanční potíže. V osmnácti letech vstoupila v Irsku do Institutu blahoslavené Panny Marie, známého jako loretánské sestry. Tam přijala jméno sestra Marie Terezie na počest svaté Terezie z Lisieux.

Do Indie přijela 6. ledna 1929. V květnu 1931 složila první sliby a byla poslána do loretánské komunity Entally v Kalkatě jako učitelka na dívčí škole svaté Marie. Dne 24. května 1937 se stala „Ježíšovou manželkou na věčné časy“, když složila poslední sliby. Od té doby se jí říkalo Matka Tereza. Učitelkou zůstala 20 let a stala se dokonce ředitelkou školy svaté Marie. Během této doby se vyznačovala hlubokou zbožností, láskou k řeholním sestrám a ke svým žákům. Byla také skvělou administrátorkou a pracovitou osobností.

Dne 10. září 1946, během cesty do Dárdžilingu na každoroční rekolekce, Matka Tereza obdržela to, co nazývala „inspirací“ nebo „voláním v povolání“. Toho dne její srdce zachvátila žízeň po lásce a duších. V následujících týdnech jí sám Ježíš prostřednictvím vnitřních promluv a vizí zjevil svou touhu najít „oběti lásky“, které by „vyzařovaly jeho lásku do duší“. „Pojďte a buďte mým světlem. Nemohu jít sám,“ řekl jí.

V reakci na tuto výzvu si 17. srpna 1948 poprvé oblékla bílý šat s modrým lemováním a opustila loretánský klášter, aby vstoupila do světa nejchudších z chudých. Cestovala po nejchudších čtvrtích, navštěvovala rodiny, omývala dětem rány a pomáhala lidem na okraji společnosti. Každý den přijímala eucharistii a z domu odcházela s růžencem v ruce. O několik měsíců později se k ní připojili někteří z jejích bývalých žáků.

Kristus ji požádal, aby založila řeholní kongregaci, z níž se později staly Misionářky lásky, zasvěcené službě nejchudším z chudých. V roce 1950 byla Kongregace Misionářek lásky oficiálně založena. Později poslala své sestry do dalších částí Indie a otevřela další domy ve Venezuele, Římě, Tanzanii a dokonce téměř ve všech zemích, které byly tehdy součástí Sovětského svazu.

Pozorně se věnovala svému nesmírnému dílu. Málo odpočívala, téměř nejedla, celé hodiny se modlila a starala se o chudé. V roce 1979 jí byla udělena Nobelova cena za mír. Od té doby média pozorně sledovala její dílo, které svědčilo o radosti z lásky a o velikosti a důstojnosti každé lidské osoby. Až do konce svého života a navzdory zdravotním problémům Matka Tereza pokračovala ve službě chudým.

Po posledním setkání se svatým Janem Pavlem II. se vrátila do Kalkaty a 5. září 1997 odešla do Otcova domu. Během beatifikační mše 19. října 2003 o ní svatý Jan Pavel II. řekl: „Uctívejme tuto malou ženu zamilovanou do Boha, pokornou hlasatelku evangelia. Uctěme v ní jednu z nejvýznamnějších osobností naší doby. Přijměme její poselství a následujme její příklad“.

Kanonizována byla 4. září 2016 papežem Františkem.

zdroj: www.cirkev.cz