Rozhovor s fra Petarem Ljubičićem ve známém podcastu.

Proč se Panna Maria zjevuje v Medjugorje?

Už tolik let se zjevuje, protože nám chce pomoci, protože je to naše Matka. Vzpomínáme na poselství z prvního období, kdy řekla: „Drahé moje děti, vidím, že se nacházíte ve velikém neštěstí, v těžké situaci, ze které se samy nemůžete dostat. Proto jsem přišla, abych vám pomohla. Poslechněte mě a uvidíte, jak snadné to východisko bude – k vaší radosti a věčnému štěstí.“

Co říkala Panna Maria v prvních dnech?

V prvních dnech Panna Maria předala poměrně mnoho poselství. Víceméně jsou to všechna ta poselství, o kterých uvažujeme a která se snažíme žít. Alespoň se je snažíme žít během těchto 45 let.

Prvním poselstvím Panny Marie byl mír. A to je určitá skutečnost, ctnost, po které všichni toužíme. Nedokážeme být šťastní bez míru. To řekla již třetího dne: „Mír, mír, mír, ať nastane a ať zavládne mezi člověkem a Bohem. A stejně tak i mezi vámi lidmi.“ Máme tento mír? Jak daleko od něj ještě jsme? A přesto k nám Panna Maria přichází už 45 let jako Královna míru!

Víra byla druhým poselstvím Panny Marie. Bez ní není možné dosáhnout míru, protože vírou prosíme Pána, aby nám tento mír udělil.

Potom přichází poselství obrácení. To je vedle modlitby nejčastějším poselstvím. Je zapotřebí očistit své srdce. Proměnit svůj život. Bez radikální proměny srdce a obrácení zkrátka není míru, není radosti ani štěstí.

Modlitba – poselství, které se víceméně opakuje každý den. Od pátého dne Panna Maria denně doporučuje modlitbu srdcem, to znamená modlitbu s láskou a úplnou odevzdaností. Kdybychom tohle skutečně pochopili, mnoho by se v nás proměnilo. Měli bychom mír, byli bychom obrácení a stále bychom rostli v lásce i v každé ctnosti.

Půst je poselstvím Panny Marie už od šestého dne. Ten stojí ve službě víry. Jím prověřujeme, potvrzujeme a upevňujeme svou vládu nad sebou, nad svými sklony a žádostmi. Z poselství Panny Marie tedy jasně vyplývá, že mír je největší dobro a že víra, obrácení, modlitba a půst jsou podmínkami, jak ho bezpečně dosáhnout a potom v něm žít.

Třetí den zjevení se vizionáři ptali Panny Marie, jak se jmenuje, aby to mohli říci lidem. Odpověděla: „Já jsem blahoslavená Panna Maria.“ Na mé osobní naléhání, že by bylo potřeba se zeptat Panny Marie, pod jakým jménem k nám přichází, se vizionáři zeptali, jak se zde představuje. Dostali odpověď: „Já jsem Královna míru.“

Skutečně, potřebovali jsme snad nějaké silnější poselství než toto? Že je Královnou míru? Že je Královnou nebeského Krále, Ježíše Krista? Když vizionářům začalo být jasné, kdo před nimi stojí a koho drží v náručí, ptali se jí: „Panno Maria, naše, co si od nás přeješ?“

Odpověděla: „Víru, živou, pravou víru!“ Potom následovala druhá otázka vizionářů: „Moje Panno Maria, co si přeješ od našich kněží?“ Odpověděla: „Ať pevně věří a ať pomáhají lidem věřit!“ To je náš úkol. Jak dalece tento úkol známe a plníme? Každý z nás kněží by na to měl dát odpověď. Potom se vizionáři ptali dál: „A co si přeješ od tohoto lidu?“ Opět odpověděla: „Aby pevně věřili a víru žili!“ Na všechny tři otázky stejná odpověď. Platí pro nás pro všechny, pro všechny lidi už 45 let.

Pátý den po mši svaté jsem s jedním knězem navštívil Vicku a Ivanku. Můj kolega kněz se jich ptal: „Viděly jste Pannu Marii?“ Ony zcela přirozeně odpověděly, asi tak, jako my teď spolu hovoříme: „Viděly.“ Očekávali jsme, že odpovědí vzrušeně, nadšeně, že vykřiknou! A ony ne, úplně normálně, jako by s nimi byla už rok – a přitom to bylo teprve pět dní.

A pak se jich můj kolega zeptal: „Ivanko, je Panna Maria tak krásná jako ty?“ A my víme, jak byla Ivanka půvabná. Ona odpověděla tak trochu rozněžněně: „Ale můj důstojný pane, kdybyste viděl Pannu Marii jen několik minut, přál byste si hned zemřít, kdyby zjevení skončilo, jen abyste Ji mohl znovu spatřit.“ Těmito slovy chtěla vyjádřit, jaká je to krása, milost a mír. Být v přítomnosti Panny Marie, vidět ji svýma smrtelnýma očima – to je nepopsatelné.

Můžete nám uvést některá poselství Panny Marie?

Ano, doposud dala Panna Maria – nevím přesně kolik, ale jistě několik tisíc poselství. Medjugorská poselství jsou jádrem radostné zvěsti evangelia. Tak jako kázal Ježíš, tak máme i my kněží povinnost kázat. Ona nikoho nenutí, její poselství zvou a respektují svobodu člověka. Nezastrašují, ale přinášejí radost. Nehrozí, ale dodávají odvahu a také napomínají. Proto jsou jejich plody radost, útěcha a mír. Právě s tímto posláním Panna Maria přichází.

„Drahé děti, dnes vás chci pozvat, abyste ode dneška všichni začali žít novým životem. Drahé moje děti pochopte, že Bůh vybral každého z vás, aby ho využil pro veliký plán spásy lidstva. Nemůžete vědět, jak veliká je vaše úloha v Božím plánu. Proto se, drahé děti, modlete, abyste v modlitbě mohly pochopit Boží plán s vámi. Já jsem s vámi, abyste ho mohly plně uskutečnit.“ To řekla Panna Maria 25. ledna v dávném roce 1987.

Bůh si nás tedy přeje použít pro svůj veliký plán. Každého z nás stvořil a každý z nás musí poznat ten plán, který s ním Bůh má – a s každým má svůj jedinečný záměr. Tento Boží plán je možné poznat, zamilovat si ho, žít tak, jak od nás žádá, a pomáhat Mu šířit radostnou zvěst spásy.

„Drahé děti, i dnes vás znovu vyzývám, ať se každý z vás rozhodne, aby mi znovu všechno odevzdal. Jenom tak budu já moci odevzdat každého z vás Bohu. Drahé děti, víte, že vás nesmírně miluji a že si každého z vás přeji pro sebe, ale Bůh dal všem svobodu, kterou já s láskou ctím a klaním se ve své pokoře vaší svobodě. Přeji si, drahé děti, abyste mi pomohly, aby se uskutečnilo vše, co Bůh plánoval v této farnosti Medžugorje. Jestli se nemodlíte, nebudete moci odhalit moji lásku a plány, které Bůh má s touto farností a s každým jednotlivcem. Modlete se, aby vás satan nepřitáhl svojí pýchou a falešnou silou. Já jsem s vámi a věřte mi, protože vás opravdově miluji.“ (25.11.1987)

„Drahé děti, já jsem vaše Matka, proto vám přeji všechno nejlepší. Vést vás k úplné svatosti. Přeji si, aby každý z vás, byl šťastný na zemi a každý z vás bude se mnou v nebi. To je, drahé děti, cíl mého příchodu. To je moje přání.“  Toto je její žádost, můžeme říci, že si Panna Maria přeje vzít nás za ruku, dovést nás k Ježíšovi, abychom přišli do ráje, a tam nás Ježíšovi odevzdat.

A když se modlíme u třináctého zastavení, kde Panna Maria přijímá Ježíše z kříže, rád říkám, že prosíme Pannu Marii, aby jednou přijala i nás a odevzdala nás svému Synu. To je tak krásná modlitba, a vždycky, když se modlíme křížovou cestu nebo jakoukoli jinou modlitbu, vzpomeňme si na to.

„Drahé děti, i dnes vás vybízím, abyste se celým srdcem modlily a den po dni měnily svůj život. Zvláště vás vyzývám, drahé děti, abyste svými modlitbami a životem začaly žít svatě, protože si přeji, aby každý z vás, kdo byl u pramene milosti v Medjugorji, přišel do ráje se zvláštním darem, který mi předá – a tím je svatost. Proto se každým dnem modlete a měňte svůj život, abyste byly svaté, a já vám budu stále nablízku.“

Panna Maria si tedy přeje, abychom do ráje přišli s darem svatosti. A potom už nebudou žádné překážky k tomu, abychom prožívali ráj a radovali se po celou věčnost. Znamená to obětovat se, milovat, žít Boží vůli v tomto světě, v tomto životě, abychom došli do ráje. V poslední době chci zdůrazňovat, že je dobré, když se modlíme, abychom vždy mysleli na ráj, na Pannu Marii, jak nás učí pokorně se modlit s láskou, modlit se s úplnou odevzdaností, abychom jednoho dne měli podíl na věčném štěstí, na té věčné blaženosti ráje. To člověka v srdci zvláštním způsobem dojímá, když si vzpomene na ráj a na štěstí, které Panna Maria prožívá a které, jak doufáme, prožívají i mnozí naši drazí zesnulí.

„Drahé děti, i dnes vás vybízím, abyste mi s láskou zasvětily svůj život, abych vás mohla s láskou vést. Já vás, drahé děti, miluji zvláštní láskou a přeji si, abyste pochopily, že váš život trvá krátce ve srovnání s oním v ráji. Proto se, drahé děti, znovu rozhodněte pro Boha, pouze tak vám budu moci ukázat, jak jste mi drahé. Jak moc si přeji, abyste se všechny spasily a byly se mnou v ráji, v nebi.“ (27. 11. 1986)

Vidíte tedy, že tato zjevení mají za cíl pomoci nám dosáhnout ráje, abychom prožívali toto štěstí a blaženost po celou věčnost. Je mi líto, že dnes to tolik lidí nechápe. Často se jen trochu poveselí, přijedou do Medjugorje a nese je ten žár modlitby a lásky, ale potom to rychle opadne, protože to doma nepodporují modlitbou. A modlitba je právě tím prostředkem, který nám pomáhá, abychom stále rostli ve víře, naději a lásce. Nesmíme se v duchovním smyslu zastavovat a říkat si: „Už miluji Boha dost, už věřím dost.“ Ne. To platí pro tento okamžik, ale Bůh dává novou milost a radost. A já mohu v lásce stále růst. Nemůžeme totiž ani plně pochopit, že láska je tou největší silou. Říkej Bohu každý den: „Bože, miluji Tě teď víc než před chvílí nebo včera, a zítra Tě chci milovat ještě víc než dnes. Dej mi k tomu milost.“ To je skutečná láska. To je skutečná, pravá víra. K tomu nás Panna Maria zvláště volá.

Jak se modlit srdcem?

Modlit se srdcem znamená modlit se s láskou, modlit se tak, jak si Bůh přeje, jak se modlila Panna Maria. Ona nás to učí už čtyřicet pět let. Znamená to modlit se s láskou, nadšeně, s úplnou odevzdaností, usebraně, pokorně, vytrvale a zbožně. Když se takto modlíme, Bůh naši modlitbu slyší.

Někdy Panna Maria opakuje třikrát: „Modlete se, modlete se, modlete se. Nevím, co jiného bych vám měla říct.“

Zkrátka, modlitbou srdcem se sjednocujeme s Ježíšem. A tehdy jsme skutečně na cestě svatosti. Modlitba je pokrmem naší víry, našeho křesťanského života, a když máme nějaký problém nebo trápení, je zapotřebí opravdu jen říct: „Bože, zde jsem, ať se děje Tvá vůle.“

A my víme, že právě skrze toto „Bože, buď vůle Tvá“ se Panna Maria stala blahoslavenou a svatou. Tím se řídila, a proto je nejblahoslavenější a nejsvětější mezi námi, kdo jsme kdy kráčeli tímto slzavým údolím. A když nám Ona říká, abychom se modlili srdcem, tedy s láskou a plnou odevzdaností, pak Ji musíme jako Matku poslechnout. Potom už nikdo nebude moci říct: „Ó, modlitba je pro mě břemenem.“ Když máš něco rád – srdcem, s láskou a nadšením – pak to není těžké. Můžeš být unavený, ale modlitba tě hned občerství. Můžeš být sklíčený, ale modlitba ti dává naději. Není všechno tak černé. Bůh může všechno obrátit v dobré. Pro Něho je to možné. Proto je zásadní mít pevnou důvěru a živou víru, ale to si musíme chránit.

Musíme se chránit negativní víry. Negativní víra je, když se sice modlím, věřím v Boha a žiji svou víru, ale když se za něco modlím, myslím si: „Kdoví, jestli mě Bůh vyslyší. Nejsem toho hoden, jsem hříšný, slabý… Bůh mou modlitbu nevyslyší.“ To je negativní víra. Věřím, ale při modlitbě se chovám skepticky. Musíme být vytrvalí, věřit a důvěřovat. Pokud je záležitost, o kterou Boha prosím, veliká a závažná, je důležité věřit, že Bůh modlitbu vyslyší.

Říká se, že každá modlitba je vyslyšena, když se modlíme s čistým srdcem a s láskou. Pokud se modlíme ve stavu těžkého hříchu, Bůh naše modlitby vyslyšet nemůže, protože těžký hřích naši modlitbu blokuje. Naše modlitba se od nás pak neodlepí ani na milimetr.

Proto se musíme před každou modlitbou snažit být ve stavu milosti. Říct: „Bože, odpusť mi všechny mé přestupky. Odpusť mi všechny mé hříchy. Chci se nyní modlit. Chci Tě chválit a oslavovat.“ Proto je Bohu nejmilejší modlitba Magnificat – Velebí má duše Hospodina. Čí je to píseň? Naší nebeské Matky. To je recept pro nás. Ona, která je tak slavná, by mohla říct: „Nikdo není jako já.“ Ale ne, Ona říká: „Děkuji Ti, Bože, že jsi shlédl na nepatrnost své služebnice.“ A když my řekneme: „Bože, jsem slabý a hříšný,“ jako ten celník, který se neodvážil ani pohlédnout k nebi: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným. Dej mi živou víru, dej mi dar modlitby s láskou,“ tehdy se Ježíš nemůže dočkat, až nám to bude moci darovat.

Modlit se srdcem tedy skutečně znamená modlit se tak, jak to Bůh od nás žádá, jak si přeje Panna Maria. Potom to vidím a cítím u mnoha duší, které dokážou strávit hodiny před Nejsvětější svátostí, které se dokážou modlit a které jsou těmi pravými, skutečnými věřícími.

Má člověk s modlitbou přestat, když se nedokáže zkoncentrovat, například při modlitbě růžence?

Ne, někdo říká: „Končím, když jsem roztržitý. Nechci se modlit, protože se nedokážu modlit opravdově.“ To ne. Důležité je, abychom se modlili stále, i když si uvědomujeme svou roztržitost. Jsme slabí, jsme hříšní, a proto se naše slabost projevuje i v modlitbě. Ale je zapotřebí tehdy vytrvat. Říci Bohu: „Bože, odevzdávám Ti svou roztržitost, své myšlenky, které na mě doléhají.“ V tu chvíli, kdy si uvědomíš, že ti myšlenky utekly nebo že tě napadly jiné starosti, se prostě vrať zpět a modli se, jak jsem říkal: Mysli na ráj, mysli na Pannu Marii, která přichází a říká: „Modlete se srdcem.“

A věř, že tvá modlitba bude vyslyšena. Když na to myslíš, ať už se modlíš o cokoli, tvá modlitba bude vyslyšena a uvidíš, že i když jsi byl několikrát roztržitý, přijde čas, kdy se budeš modlit s radostí. Není nutné toužit po citových prožitcích, ale tak jako si někdo dokáže užívat dobré jídlo, tak si jiný užívá modlitbu. Někdo pak řekne: „Pro mě jsou nejkrásnější okamžiky ty, kdy jsem před Ježíšem v Nejsvětější svátosti. On je tam, dívá se na mě, zná mě. I když Ho nevidím, On tam je.“ To je ten nepopsatelný dar modlitby.

Jak zavést modlitbu do rodiny?

Ano, Panna Maria řekla pouze jednou slovo „musíte“: „Každá rodina se musí společně modlit a číst Písmo svaté.“ Neřekla, že musí chodit na mši svatou – to je totiž církevní a Boží přikázání, přikázání naší Matky církve: chodit každou neděli na mši.

Bůh ti dává sto šedesát osm hodin týdně. Je přece v pořádku věnovat Bohu jednu hodinu v neděli a večer deset, patnáct nebo dvacet minut, abychom Mu tím řekli: „Bože, věřím v Tebe. Přeji si, aby tato má modlitba byla poděkováním Tobě za všechno, co jsi mi daroval – za to, že jsi mi dal život, že mi dáváš milost, že mě chráníš, bráníš a vedeš bezpečně cestou spásy.“

Rodina, která se modlí, bude žít opravdový život. Proto Panna Maria tehdy zdůraznila, že by to měla dělat každá rodina. Dnes je ale hodně práce, každý spěchá za svými povinnostmi. To však není překážka. Ať tedy zůstanou spolu alespoň dva nebo tři… Ježíš říká: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

A pokud někdo nikoho nemá, ať se modlí sám, když je doma. Ať má na to vyhrazený čas. Může to být před televizními zprávami nebo po nich, pokud se na ně vůbec chce dívat. Společná modlitba je znamením, že rodina žije. To je ta pravá, skutečná potrava rodiny, vedle té přirozené.

Jak se dobře vyzpovídat?

Zpověď je svátost spásy. Samozřejmě je velmi důležité, aby člověk věděl, co to zpověď vlastně je. Je to svátost, ve které ti Bůh odpouští hříchy pod podmínkou, že si své viny uvědomuješ, lituješ jich a rozhoduješ se, že už nebudeš hřešit.

Aby šlo o těžký hřích, vyžaduje se vědomí, že jde o vážnou věc, a dobrovolný souhlas. Když něco z toho chybí – pokud například nevíš, že jde o velkou věc – není to těžký hřích. Pokud jsem se vyzpovídal z těžkého hříchu, ale nelitoval jsem ho, zpověď není platná. Zvláště je důležité, aby se lidé chránili svatokrádežných zpovědí, při kterých záměrně neřeknou všechno. Když se někdo stydí vyznat těžký hřích a zamlčí ho, pak je celá zpověď neplatná.

Jednou jsem mluvil k Italům asi hodinu a mluvil jsem právě o zpovědi. Uvedl jsem příklad jedné ženy, která nevyznala hřích, ale svěřila se s tím přítelkyni. Ta jí poradila, aby jela do Medžugorje. Ta žena měla rakovinu. V Medžugorji se modlila, upřímně se vyzpovídala a z rakoviny se uzdravila. Celý problém byl v tom, že se dříve nezpovídala upřímně, a přesto chodila k přijímání.

Když jsem tento příklad dovyprávěl skupině Italů, přišla za mnou jedna žena a řekla: „Otče, já mám hřích, který jsem nevyznala dvacet let.“ – „Ach, víš, co to znamená? Každá tvá zpověď od té první neplatné byla neplatná. Pokud jsi přistupovala k svatému přijímání, dopouštěla ses svatokrádeže, dvojnásobného hříchu. Přijímala jsi Ježíše, Svatého, dárce spásy, do svého neočištěného srdce zatíženého hříchem. Kolik takových hříchů jsi udělala? Celý pytel!“ – „Ano, mám pytel hříchů!“ – „Nesmíš jít spát,“ říkám jí, „dokud se nevyzpovídáš!“ Bylo půl desáté večer. – „A mohu u vás?“ – „Jsem kněz, samozřejmě.“

To bylo ještě před tou bláznivou dobou koronaviru. A za minutu a pár sekund bylo hotovo. – „Proč jsi to neřekla dříve?“ – „Styděla jsem se, byl to ten prokletý strach!“ – „A z čeho? Vždyť víme, že Bůh všechno vidí, dívá se na nás. Pro Boha neexistuje minulost ani budoucnost, On je věčná přítomnost.“ Nevím, zda dokážeme pochopit to věčné „nyní“ – to, že Bůh právě teď vidí a ví všechno, co bylo i co bude. Nemá počátek ani konec a my jsme příliš omezení, než abychom to plně pochopili.

Později mi lidé říkali, že jedna polská průvodkyně vyprávěla, jak se jí po mém kázání ozvalo několik lidí: jedna poutnice se ten den vyzpovídala z hříchu po 22 letech, druhá po 16 letech. Ach, jak je to nebezpečné! Dopustit se svatokrádeže nebo nějaký hřích zatajit a nikdy se z něj nevyzpovídat…

Nevím, jak by taková duše předstoupila před Boha. Zašel bych příliš daleko, kdybych uváděl další případy, proto opakuji: Zpověď je svátost spásy! Jestli nás dospělé katolíky něco zachraňuje, je to svatá zpověď. Toho je potřeba si vážit! Je to svátost osvobození, svátost spásy! Svátost, kterou otevírám brány ráje. Když se vyzpovídám, rozhoduji se už dál nehřešit. To je také zásadní! Bojovat, abych zůstal v Boží milosti. Člověk je sice slabý a hříšný a může se zpovídat často, ale musí proti své hříšnosti aktivně bojovat. Musí udělat krok ze své strany.

Nemůže si někdo říkat: „Budu si hřešit dál a pak se prostě vyzpovídám…“ Ne, tady může jít o neodpustitelný hřích proti Duchu Svatému! Někdo si říká: „Bůh je přece dobrý. Budu žít dál, jak žiju, pak se vyzpovídám a půjdu do ráje…“ Ne, to je hřích proti Duchu Svatému – když člověk hřeší s opovážlivým spoléháním na Boží milosrdenství a sám pro nápravu nic nedělá.

Nebo když někdo o člověku, který má Božího Ducha, prohlásí: „To není od Boha, to je od ďábla.“ Tehdy se dopouští hříchu proti Duchu Svatému. Je mi líto, že dnes jsou lidé, kteří takto hřeší. Dobře rozlišuj a pomodli se, než nad někým vyslovíš soud, zda je v něm něco z Boha, nebo z té druhé strany. Je to vážná věc, lidé se z toho musejí zpovídat. A nevím, kdo z nich se z toho skutečně zpovídá…

Můžete nám říct, jak poznat, co je těžký hřích? Že se jedná o závažnou věc.

Obvykle se řídíme Desaterem Božích přikázání. Vezměme si například první přikázání – když někdo urazí Boha nadávkou. Tady neexistuje žádná výmluva typu „někdo mě naštval“ nebo „nejsem v pořádku, jsem slabý“. Jak se vymlouvat na slabost? Existují tisíce jiných slov, která člověk může vyslovit, aniž by bral jméno Boží nadarmo. Tedy nadávání na Boha je těžký hřích.

Dále vědomá neúčast na mši svaté v neděli a v zasvěcené svátky. Když nejdeš dvě neděle po sobě bez vážného důvodu na mši svatou, už nemůžeš jít k přijímání, dokud se nevyzpovídáš. To většina našich věřících neví.

Nebo v Německu – tam se vyzpovídají jednou za rok, nebo vůbec. Praktikují tam společné rozhřešení (hromadnou absoluci) a domnívají se, že to stačí. Pokud máš těžký hřích, nestačí to, musíš se vyzpovídat individuálně.

Nebo se podívejme na šesté přikázání: pokud se podíváš na druhou osobu s hříšnou žádostivostí, svolíš-li k tomu pokušení ve svém srdci, tehdy ses už dopustil vnitřního cizoložství, i když jsi ho navenek nespáchal. Někdo říká, že se z toho musí pokaždé zpovídat. A díky Bohu, zpovídej se z toho. Ale uč se vidět v každém člověku, v každé ženě, svou sestru. Pohleď na blahoslavenou Pannu Marii – nikdo nebyl čistý a svatý jako Ona.

Dnes je však nutné chránit se pokušení, protože zejména v létě se lidé oblékají velmi svůdně a odhalují se. Nechápu, jak se takto mohou někteří lidé objevit v kostele, například při svatbách. To mi hlava nebere! Kolikrát jim my kněží říkáme: „Mějte úctu k posvátnosti tohoto místa, kam jste přišli. Oblékej se jinde, jak chceš, ale před Boha do kostela přijď oblečen důstojně.“ Nebuď nikomu příčinou k tomu, aby ho napadlo pokušení nebo hříšná myšlenka.

Každému z nás je jasné, že máme svědomí, které nám říká, co je správné a co ne. Když uděláš dobrý skutek, svědomí tě pochválí, budeš radostný a šťastný. Pomůžeš-li nemocnému nebo podělíš-li o svátcích chudého – zvláště když víš, že má nouzi, ale stydí se poprosit – vyjdi mu vstříc. Budeš šťastný.

Jeden kněz sloužil mši a kázal o nanebevstoupení. Přišel za ním bohatý muž a říká: „Důstojný pane, pěkně jste kázal, ale neřekl jste, kde je vlastně nebe. Je tady u nás, nebo někde nahoře?“ – „Všichni si myslíme, že je nahoře,“ odpověděl kněz, „ale ono je velmi blízko tvého srdce. V jedenáctém patře tamhle toho domu žije jedna nemocná žena se svým synem. Navštiv je. Pokud tam nebe nenajdeš, přijď znovu za mnou.“

Ten muž tam šel, a když viděl tu bídu, zašel do obchodu, nakoupil jim jídlo a věci, velmi jim pomohl. Další neděli se vrátil a řekl: „Důstojný pane, já nebe nejenom viděl, já jsem v tom nebi, v ráji, přímo byl!“ Zde je vidět, co způsobuje dobrý skutek. Ten člověk z toho byl nesmírně šťastný a od té doby pomáhá chudým pravidelně. Děkuje Bohu za to, že mu dal možnost pomáhat druhým. Ne žárlivě hromadit majetek jen pro sebe a sám si dopřávat, ale prožívat radost z toho, že se díky jeho daru raduje někdo jiný.

Jak poznat potřebného, když k vám někdo přijde na ulici? Říká se, že někteří se živením žebrotou vyloženě živí.

Ano, někdy je to těžké poznat. I já s tím mívám vnitřní boj. Přicházejí stále stejní lidé, zatímco o těch skutečných chudácích se člověk často ani nedozví. Je dobré, když se člověk pomodlí a dá alespoň něco málo, i kdyby ho ten dotyčný klamal. Ale není správné, aby žebrali mladí a zdraví lidé, ti si dnes na krajíc chleba vydělat mohou.

Skuteční chudáci přicházejí prosit jen zřídkakdy, stydí se. Často máš sousedy nebo ti rodiče řeknou: „Ten a ten je na tom špatně.“ Zeptej se jich a pomozte mu. Když to takto uděláš, budeš šťastný. Co od nás Bůh žádá? Navštívit nemocného, pomoci chudému… To je evangelium. Až předstoupíme před Boha, nebude se nás ptát: „Kolik jsi udělal hříchů?“ Z těch jsme se vyzpovídali, ty Bůh odpustil a zapomněl. Bude se nás však ptát: „Jaké jsou tvé ruce? Jsou čisté a prázdné, nebo jsou plné dobrých skutků?“

Jestliže nám Ježíš říká, že ani sklenice chladné vody podaná potřebnému nezůstane bez odměny, tím spíše to platí, když daruješ chudému kus chleba. To je veliká věc, veliká milost. Kdo se za to modlí a prosí: „Bože, ukaž mi, komu pomoci,“ k tomu jistě někdo přijde nebo mu vnukne myšlenku: „Tady a tady je potřeba pomoci.“ To je plod těchto zjevení – že se lidé učí dávat. K čemu by ti byl život, kdyby z něho nikdo jiný neměl užitek? Kdybys ho nedaroval Bohu i svému bližnímu?

Jak bojovat proti vnucujícím se (násilným) myšlenkám? Hodně lidí kvůli nim trpí depresemi.

Při vnucujících se myšlenkách je nejlepší je ignorovat. Nevšímat si jich. Vím, že se to snadněji řekne, než udělá. Ale tady není zapotřebí žádný urputný boj typu „musím ty myšlenky silou zahnat“. Jednoduše řekni: „Bože, já chci myslet na to, co mi radíš Ty, na to, co si přeješ Ty!“

Proto hned na začátku dne prostými slovy popros: „Osvoboď mě, Ježíši, od každé úzkosti, od každé sklíčenosti,“ což je vlastně deprese. Deprese v tomto smyslu není jen nemoc, je to určitý stav, ve kterém tě Bůh chce přitáhnout blíž k sobě, abys byl svobodný, radostný, šťastný a užitečný druhým. To je podstatné.

Není tu potřeba žádná velká bitva, ale když to na tebe přijde, jen řekni: „Ježíši, osvoboď mě! Bože, zbav mě toho, co na mě doléhá,“ a ta myšlenka v tu chvíli začne odcházet. Mohou být úporné, ale pomalu ustoupí.

Znám lidi, kteří tím byli velmi týráni, ale trpělivě a s láskou ty myšlenky odmítali, až přišel čas, kdy už pro ně nebyly problémem. Když se dnes objeví, vyrovnají se s nimi, jako by o nic nešlo. Jako když přiletí moucha – prostě ji odeženeš. Nebo jako když přiletí komár, také se jen lehce oženeš…

Jak rozlišit, když je člověk nemocný, zda se máme modlit za uzdravení, nebo prostě nemoc přijmout a obětovat ji za své obrácení, obrácení rodiny a světa?

Všichni jsme víceméně nějak nemocní. Nevím, kdo je dnes na tomto světě úplně zdravý. Často říkáme: „Já lékaře nepotřebuji,“ ale každého občas něco zabolí – zub, tlak, srdce nebo něco jiného. Nejlepší je říct: „Bože, buď vůle Tvá! Ale pokud je to možné, ušetři mě toho.“

Vždyť i Ježíš se v Getsemanech modlil třikrát. Když jako Bůh viděl, co Ho čeká – jak Ho budou ponižovat, bít, soudit, jak se k Němu učedníci zachovají… Petr Ho třikrát zapřel, Jidáš Ho zradil. Bylo to nesmírně těžké. „Otče, je-li to možné, ať mě mine tento kalich, abych ho nemusel pít, ale ne má, nýbrž Tvoje vůle se staň!“

I my máme právo prosit: „Bože, ušetři mě, osvoboď mě od tohoto utrpení a trápení, ale ať se děje Tvá vůle, ne moje.“ A v tom okamžiku přichází pomoc. Bůh nikoho nepřeslechne. Když Ježíš řekl: „Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno,“ neříkal ta slova jen tak do větru, ale myslel to vážně.

Když je tedy v rodině nemoc, modlete se: „Bože, Ty víš, co nás potkalo.“ Někdy v sobě člověk nosí těžkou nemoc a ani o tom neví. Já sám jsem nevěděl, že mám rakovinu, celé dva měsíce. Nikdy mě nic ani na vteřinu nezabolelo. A pak to prostě přišlo. Kolik nemocí Bůh uzdravuje, aniž bychom vůbec věděli, že jsme je měli! Proto se modli: „Bože, buď vůle Tvá.“ To je pro mě ta nejjednodušší a nejvýš účinná modlitba. Nech na Bohu, ať On rozhodne.

Uvedu jeden příklad. Jedné paní umíral syn. Byl její jedinou nadějí, jedináček, a matka byla vdova. Přišel kněz, zaopatřil ho a pomazal nemocné. Mladík byl připraven odejít na věčnost. Matka si však vzpomněla, že slyšela o knězi, který má dar uzdravování. Zavolala ho: „Přijeď, otče! Pomodli se, aby ho Bůh uzdravil.“ Kněz přijel, modlil se v tichosti a pak řekl: „Modleme se, aby se s ním stala Boží vůle.“ Ona však naléhala: „Ó ne, ať se stane má vůle s mým synem! Ty máš dar, modli se za uzdravení.“ Několikrát se ji snažil přesvědčit: „Modleme se, ať se stane to, co vnímám jako správné. Je to lepší pro tvého syna i pro tebe. Cítím to tak v srdci.“ Ona však trvala na svém: „Ne!“ Kněz se tedy zarmouceně pomodlil za uzdravení. Syn se sice uzdravil, ale nežil pak už ani dva měsíce. Dopustil se těžkého zločinu a byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Dokážete si představit, jak té matce bylo a jak hořce litovala: „Proč jsem jen neposlechla! Kněz mi tolikrát říkal: Modleme se, aby se stala vůle Boží…“ Teď byl navíc problém, zda se ten syn před smrtí stačil vyzpovídat a litovat svých činů. Bůh ví, zda byl spasen.

Vidíte, co to znamená, když se modlíte: „Bože, buď vůle Tvá,“ a odevzdáte všechno Bohu? Boží vůle je, abychom žili, byli šťastní, blažení a došli do ráje. Buďme zdraví, ale nechejme na Bohu, ať On rozhoduje. Cíl naší cesty je připraven předem. Mít prosazenou vlastní vůli může přinést chvilkovou radost, ale otázkou je, jakou cenu za to nakonec zaplatíme.

Mohl byste doporučit ještě nějaké modlitby kromě růžence a co si myslíte o ustavičné adoraci?

Ustavičná adorace ve farnostech, kde se praktikuje, je úžasná věc. Znám například diecézi v Minnesotě, kde mají adoraci v padesáti farnostech – dnes možná ještě ve více – a to už nějakých patnáct let. Naučili se to v Medjugorje. Už jsem o tom mluvil jinde: jeden tamní kněz dříve vůbec nevěděl, co to adorace je. Přišel do Medjugorje, nadchl se pro ni a dnes má každou sobotu večer klanění až do rána, kam přichází spousta mladých lidí. Přihlásilo se tam také dvacet klášterů, které se na tom podílejí.

Před několika dny jsem mluvil o jedné ženě jménem Elizabeth. Byla to anglikánka, která konvertovala ke katolicismu. Přestože měla třináct dětí, strávila po dobu dvaceti let každý den hodinu před Nejsvětější svátostí oltářní a modlila se, aby Bůh dal některému z jejích dětí duchovní povolání. A ze třinácti dětí jich Bůh povolal jedenáct! Z osmi synů se šest stalo kněžími a misionáři a pět dcer vstoupilo do řeholních řádů.

Zde vidíte, jak Bůh odměňuje modlitbu klanění. Vím, že v těch farnostech v Minnesotě se modlí právě za duchovní povolání. Za několik let těchto modliteb získali padesát nových povolání! Je to diecéze, která dnes může personálně pomáhat jiným diecézím. Bůh tyto modlitby opravdu slyší a odměňuje.

Proto říkám: pokud si rodiče, a zvláště ti, kteří se teprve budou brát – i ty se máš brzy ženit, že? (Ano, dá-li Bůh! – smích) – přejí dobré věci pro své děti, ať se modlí: „Bože, prosíme Tě, pokud nám dáš dítě, ať se zasvětí Tobě, ať už jako žena, nebo jako muž. Bude-li to syn, ať se stane knězem.“ Taková modlitba bývá vyslyšena. Každá rodina, která má více dětí, by to měla udělat. Moje matka mě takto zasvětila a já se stal knězem. A slyším to od mnoha dalších. Někdy je syn jedináčkem, a přesto není správné bránit mu v cestě, pokud cítí volání. To by bylo smutné.

Jednou matka nechtěla pustit svou dceru do kostela na mši svatou k přijímání. Osmiletá holčička matku prosila: „Maminko, dovol mi jít dnes do kostela. Chci přijmout Ježíše.“ Matka odpověděla: „Nikam nepůjdeš. Modli se doma, chceš-li, třeba celý den!“ – „Ale maminko, doma nemáme skutečného, živého Ježíše! Dovol mi jít, maminko, protože si tak vroucně přeji přijmout Ježíše do svého srdce…“ Nic nepomohlo. Matka jen opakovala: „Buď zticha! Zůstaň doma a už mě netrap!“

Matku vyloženě popouzelo, že její dcera touží jít do kostela přijmout Ježíše. Zavřela dítě v pokoji a odešla do města za svými zájmy. Holčička tiše plakala a toužila po Ježíši, kterého jí vlastní matka zabránila přijmout. Od té události uplynulo dvacet let.

V nemocnici na lůžku umírala osmadvacetiletá slečna v nejlepším věku svého života. Zapletla se do hříchu, klesala hlouběji a hlouběji a dovolila si cokoli. S duší i tělem zničeným bloudila životem, a když se všeho nasytila, sáhla po jedu, aby umlčela svědomí, které ji dnem i nocí pálilo.

K jejímu lůžku se sklonila její šedesátiletá matka a skrze slzy jí řekla: „Dcero moje, proč jsi mi udělala takovou hanbu?“ Dcera na ni pohlédla dlouhým, žalostným pohledem a odpověděla: „Stalo se jenom to, co jsi sama chtěla. V mém dětství jsi mi zabránila milovat Boha, proto jsem si vybrala satana.“ Matka se otřásla, když slyšela tato strašná slova. Teprve tehdy pochopila, jak špatně svou dceru vychovala – že jí nedala dobrý příklad ani ji nevedla dobrým slovem. To je nesmírně žalostné. Dcera jí před smrtí připomněla ten den, kdy jí nedovolila jít do kostela za Ježíšem. Co by tehdy matka ztratila a co by získala? Dnes by nemusela zarmouceně naříkat nad hanbou. A o tom, že ona sama tehdy ublížila své dceři, o tom nemluví. Toho si nebyla vědoma.

Bůh dává každému milost a dar, aby ze svého života udělal něco hodnotného, spasil se a radoval se z toho po celou věčnost. To od nás žádá Panna Maria, která se zjevuje už tolik let.

Medjugorje je opravdu podivuhodné místo, kam mnozí přišli, přijali milost a změnili svůj život. Mnozí z těch, kteří Medjugorje navštívili, jsou již v ráji a pomáhají z nebe těm, kteří tam teprve přicházejí. Myslím, že je naší povinností za to Bohu děkovat.

Nevím, nakolik náš národ přijal toto poselství míru, víru, ke které nás Panna Maria volá, obrácení, modlitbu srdcem a půst. Zdá se mi, že v prvních dnech a letech byli lidé mnohem vroucnější než dnes. Připadá mi, jako bychom se unavili. Po čtyřiceti pěti letech je však čas, abychom se probudili, chytili se mateřské ruky a nedovolili nikomu, aby nás svedl na scestí, abychom zevšedněli a zapomněli na milosti, které nám Bůh dává.

Co si myslíte o procesích a modlitbách před kostelem svaté Kateřiny každou první sobotu na úmysly Panny Marie?

To je krásné! To je přesně to, co si Panna Maria přeje. Tím se probouzí svědomí ostatních lidí, aby se zamysleli: „Podívej, tito lidé se modlí. Modlím se i já ve své rodině?“

Pokud někdo nemá sílu nebo čas na procesí přijít, může se připojit duchovně doma – modlit se ten den růženec a vyjádřit tak svou solidaritu a lásku k Panně Marii i k těm, kteří se namáhají a chtějí něco změnit. Musíme se snažit měnit, protože v tom spočívá obrácení. Vnímání milosti: Bůh je zde, chce mě proměnit a přeje si nám pomoci pochopit, jaký s námi má plán, abychom ho uskutečňovali. A tím plánem je oslavovat Boha svým životem a pomáhat i druhým, aby činili totéž.

Momentálně prožíváme novénu, vystupujeme na Podbrdo, ve 22 hodin je růženec, ve 23 hodin zjevení. Co si o tom myslíte?

Je to nádherné, je to veliká věc! Slyšel jsem, že minulý večer tam bylo obrovské množství lidí a že mnozí prožívali tyto chvíle jako čas plný milostí.

Velmi mě těší, že vizionářka Marija přichází a že se zde Panna Maria zjevuje. Tím jako by potvrzovala: „Já jsem skutečně s vámi. Jsem vaše Matka a přeji si, abyste byli duchovně zdraví. Přeji si, abyste byli pokorní a zkroušení, abyste se modlili opravdově tak, jak vás učím, a s tímto vědomím jednou přišli ke mně, abychom byli věčně šťastní.“ My všichni společně s Pannou Marií.

Blížíme se ke konci. Můžete říct něco na závěr?

Náš život je Boží dar. Úžasný Boží dar. Žijeme jen jednou, a proto není dobré si s ním zahrávat. Nejsme zde náhodou, Bůh si každého z nás přál. Od věčnosti jsme byli v Božím záměru, protože Bůh nemá minulost ani budoucnost – On je věčná přítomnost. Všechny lidi má ve své mysli od věčnosti, i ty, které stvoří za sto let nebo za dvacet let, až do soudného dne. Proto jsme milováni věčnou láskou, jak rádi říkáme a jak nám připomíná i Panna Maria: „Bůh vás nesmírně miluje.“ Říká, že teprve až přijdeme do ráje, pochopíme, jak moc nás Bůh miloval.

V tomto čase milosti od nás Bůh žádá naše srdce a náš život. Žádá, abychom každý okamžik svého života proměňovali v okamžik radosti, štěstí a spásy. S živou vírou a láskou jsme schopni snést cokoli. Když milujeme a věříme, dokážeme vydržet vše. Bez víry však lidé žít neumějí, a jakmile přijde trápení, neštěstí nebo těžká nemoc, chtějí o svém životě zoufale rozhodovat sami. To není dobré.

Ježíš Kristus dává člověku srdce, aby objevil, pro co žije, proč trpí a za co jednou získá od Boha odměnu. Každá minuta, každá vteřina našeho utrpení neseného s láskou k Ježíšovi bude odměněna. Když pochopíme, že od Boha pocházíme, pro Boha žijeme a jsme povoláni darovat se druhým, ulehčovat jim život a činit je šťastnými, pomůže nám to snáze dojít do ráje, do věčného štěstí. Štěstí spočívá v tom, když člověk objeví, že ho Bůh miluje, že on sám má rád druhé lidi a že všichni směřujeme k Bohu.

Vyplatí se vytrvat, protože tento život je krátký. Ve srovnání s věčností je to jako jedna minuta. Věčnost je bez konce, minuta konec má. Co je to jedna minuta? Šedesát vteřin. Můžeme tedy říct, že na tomto kratičkém pozemském okamžiku závisí naše věčnost. Žiješ-li tento okamžik s vědomím, že ho proměňuješ v okamžik spásy pro sebe i své bratry a sestry, pak jsi zachráněn!

Jsme povoláni šířit kolem sebe dobrotu, protože Bůh je dobrý. Jsme povoláni šířit lásku, protože Bůh je láska. Jsme povoláni být tvůrci míru, protože Bůh sám je mír a dává nám k tomu svou milost.

Ať Boží požehnání, mír, láska a dobrota Boha Otce i Syna i Ducha Svatého sestoupí na ty, kteří budou tento pořad sledovat, a ať je Bůh tímto požehnáním chrání a provází. Všechno ke slávě Boží a pro naši spásu! Královno míru, oroduj za nás. Amen.

Teď se pomodlíme desátek na úmysly Panny Marie a za duše v očistci. Můžete předříkávat:

Otče náš…

Dobrý a milosrdný Bože, buď milostivý všem duším v očistci – těm, které nyní odcházejí k Tobě, i těm, které odešly již dávno. Daruj jim skrze tuto modlitbu úlevu v utrpení, a je-li to Tvá vůle, přijmi je do svého nebeského království. Ať se radují s Tebou, chválí Tě a oslavují, a doufáme, že i my jednou budeme moci přijít a činit tak společně s nimi…

10x Zdrávas Maria…, Sláva Otci… Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají ve svatém pokoji. Amen.

Pamatovat v modlitbě na zesnulé je velmi záslužná myšlenka. Každá modlitba Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci jim nesmírně pomáhá. Svatí i ti, kteří měli s dušemi v očistci kontakt, potvrzují, jak moc jim to ulevuje. Samy sobě už pomoci nemohou, ale my jim pomoci můžeme.

A ony nám to oplatí. Budou nás doprovázet svými modlitbami na naší životní cestě. Říká se, že mnohé duše, za které lidé nechali sloužit mše svaté nebo se za ně obětovali, se těmto lidem bohatě odměnily a pomohly jim dosáhnout spásy. Bůh totiž těmto duším dává vědět, kdo se za ně modlí a obětuje. Proto je to spasitelná věc – modlit se zvláště za ty, na které už nemá kdo vzpomenout.

Rád říkám: kolik dnes žije na světě lidí? Osm miliard a dvě stě milionů. Já myslel, že sedm, ale na internetu uvádějí toto číslo. Z toho se asi dvě a půl miliardy lidí hlásí k tomu, že víceméně znají Krista. Ale i u nich je velkou otázkou, jak a do jaké míry Ho opravdu znají.

A co těch zbývajících téměř šest miliard? Můj Josefe, ptám se někdy: „Bože můj, kolik lidí se vlastně spasí?“ Když se Ježíše ptali, zda je málo těch, kdo budou spaseni, odpověděl jim: „Snažte se vejít úzkými dveřmi.“ Neptejte se, kolik jich bude, ale modlete se za sebe i za druhé, abyste se spasili. Pán to nechtěl přímo vyčíslit, i když ví všechno.

Myslím, že Panna Maria přišla právě proto, aby se spasilo co nejvíce lidí. Proto stavět se proti tomu a tvrdit, že v Medjugorje o nic nejde a že tato zjevení nejsou pravá a autentická… Nevím, já bych se nechtěl objevit před Pánem na místě takového člověka. Může se stát, že někdo nemá dar víry, ale pokud někdo věří a vidí ty obrovské plody – jak mohou popírat tolik obrácení a tolik zázračných uzdravení?

Často mi lidé říkají: „Medjugorje mě zachránilo, nedokážu si bez něj představit svůj modlitební život. Dříve jsem dělal hrozné věci, byl jsem nevěrný své rodině, ale moje žena to se mnou snášela. V Medjugorje jsem se vyzpovídal a přijal milost. Řekl jsem pak své ženě: Ty jsi pro mě světice. Tolikrát jsi mě mohla opustit, a ty jsi se mnou přesto zůstala!“ A tak dále.

Ať Bůh dává milost všem, abychom každý den využívali pro vlastní dobro i pro dobro svých bližních. Všem vám přeji požehnaný svátek naší Panny Marie, Královny míru! Ať co nejvíce lidí tuto milost přijme, dojde do ráje k Panně Marii a spolu s ní oslavuje Boha po celou věčnost. Amen. Bůh vám žehnej!

Děkuji vám. Ale teď se ještě společně pomodleme modlitbu svaté Gertrudy za duše v očistci:

Věčný Otče, obětuji Ti předrahocennou Krev Tvého Božského Syna Ježíše Krista, ve spojení se všemi mšemi svatými, které se dnes slouží po celém světě, za všechny duše v očistci, za hříšníky v celé církvi, za hříšníky v mém domě i v mé rodině a za všechny nenarozené děti. Amen.

Zdroj: Maria Vision Medjugorje – https://www.youtube.com/watch?v=vLPXZnG0FtQ

Přeložila: -mš-

---