JAK VYSVĚTLIT, ŽE OBLÍBENÝM MÍSTEM POUTNÍKA Z MEDJUGORJE JE VARŠAVSKÁ KATEDRÁLA?

Před několika dny jsem měl příležitost vést farní pouť do Polska. Kromě všech svatyní, které jsme navštívili, bylo pro náš důležité jedno místo, a to varšavská katedrála sv. Michaela archanděla a sv. Floriána mučedníka, ve které odpočívá arcibiskup Mons. Henryk Hoser, první apoštolský vizitátor farnosti Medjugorje. V dějinách Medjugorie je v naší farnosti jistě zodpovědný za mnoho pozitivních událostí posledních let. Svou službou nás všechny přiměl, abychom na něj vzpomínali s hrdostí a vděčností. Zemřel v období koronaviru, kdy bylo velmi složité cestovat. I tak se několika z nás podařilo dostat do Varšavy a účastnit se jeho pohřbu. Hrdě jsme stáli jako představitelé Medjugorie, jako ti, se kterými žil a pracoval. Vím, jak jsem žasnul, když jsme se s ním poprvé setkali v jeho zemi, mezi jeho lidmi, když jsme viděli, jak moc si ho vážili a milovali ho. Proto, když jsem se stal farářem, mou první myšlenkou bylo zorganizovat pouť k jeho hrobu. Jako farníci jsme se modlili na místě, kde jeho tělo očekává vzkříšení z mrtvých, a děkovali jsme mu za všechna dobrodiní, kterými nás Bůh skrze něho obdařil. O tom, jak nás na tomto místě přemohly naše pocity, napíšu později, protože právě tato pouť mě přiměla k tomu, abych se nad ní trochu hlouběji zamyslel.

PŘI POUHÉM POMYŠLENÍ NA POUŤ SE MI OKAMŽITĚ VYBAVÍ JEDEN Z PRVNÍCH POUTNÍKŮ – ABRAHÁM

Medjugorie je poutní místo, kterým každoročně proudí tolik poutníků, že je někdy ani nedokážeme spočítat. Co všechny tyto lidi motivuje k tomu, aby se odvážili vykonat pouť? Co to pouť vlastně je? Jak se taková pouť vlastně dělá? To všechno jsou některé z otázek, které mě začaly napadat. Při pouhém pomyšlení na pouť se mi okamžitě vybaví jeden z prvních poutníků – Abrahám. Bůh ho povolal, aby odešel z domu svého otce do země, kterou pro něj určil. Abrahám tedy musí jít. Je to Boží vůle, Boží volání. V imperativu dokonce stojí: “Jdi.” Není to něco, co by Abrahám mohl odvrátit nebo neuposlechnout. Bůh mu jasně říká, že by měl jít, a Abrahám se poslušně vydává na cestu.

Na začátku této cesty je vyjití. Není náhoda, že hovoříme o odchodu z domu svého otce. Abrahám opouští to, co mu patřilo, aby šel tam, co mu Bůh ukáže, tedy něco, co ještě neviděl, co ještě nezná. Je to vlastně jako každá pouť. Odejít ze svého domova. Vystoupit z pohodlí, které dává, z pohodlí každodenního života. Pouť vyžaduje, abychom přerušili tento každodenní život, vystoupili z rámců, v nichž se nám dokonale daří. A to vše proto, abychom se oddali Boží prozřetelnosti a jeho překvapením. Pro některé lidi je těžké rozhodnout se pro pouť právě proto, že je pro ně těžké vymanit se z tohoto známého každodenního života. Nemají rádi překvapení, nemají rádi změny. A pouť v sobě vždy skrývá změnu – změnu smýšlení, názorů, změnu srdce. Každý, kdo se chce vydat na pouť, by měl být připraven na změnu.

CHCI-LI SE SETKAT S BOHEM, BUDE TO PODLE JEHO PLÁNU A JEHO VŮLE, NE PODLE MÝCH PŘEDSTAV A PROSEB

Když nejen v případě Abraháma, ale i každého poutníka hovoříme o opuštění otcova domu, jde ve skutečnosti o další exodus, což je vyjití ze sebe samého. Aby se člověk mohl setkat s Pánem, musí vyjít ze sebe samého. Opusťte své ego, své já a dovolte Bohu, aby vám vládl. Věřím, že to zažil každý opravdový poutník, že se na pouti nemohl ani poznat, protože se rozhodl zcela odevzdat Boží vůli, tomu, co mu poutní místo nabízí. Když mluvím k poutníkům v Medjugorii, říkám jim pravidelně, aby se vzdali všech očekávání, která k tomuto místu mají. Chceme-li se setkat s Bohem, bude to podle jeho plánu a jeho vůle, ne podle mých představ a proseb. Pouze ten, kdo se zcela odevzdá Bohu, se bude těšit z milostí poutě. Ti, kteří to nedokážou, jsou často zklamaní, protože nedosáhli toho, co chtěli. A naše touhy jsou mnohem menší než to, co dává Bůh, než to, co On chce, abychom byli. Odevzdat se Bohu, vyjít ze sebe, znamená být pravým poutníkem, připraveným na všechno, co přichází od Boha. Ne já, ale Bůh.

Tehdy si totiž uvědomíme, že Bůh vede každou pouť. Možná, že farář organizuje a zve, ale na počátku této výzvy je vždy Boží volání, které pohne srdcem věřících a volá je, aby se rozhodli vydat na tuto cestou. Když si to uvědomí organizátoři i poutníci, zmizí všechny zbytečné starosti a srdce se otevřou všem milostem, které chce Bůh udělit svým věřícím. O tom, že Bůh je původcem každé poutě, čteme i z Abrahámovy cesty. A na počátku jeho cesty stojí Boží volání, iniciativa. Jen jeho volání je tak silné, že se člověk rozhodne odejít do daleké země, do neznáma.

MLÁDÍ DUCHA JE PLODEM SETKÁNÍ S PÁNEM, PROTOŽE Z KAŽDÉHO SETKÁNÍ S NÍM SE ČLOVĚK STÁLE ZNOVU RODÍ, OBDIVUJE KAŽDÝ DAR A ZNOVU PROŽÍVÁ TO, CO JIŽ BYLO ZAKOUŠENO A OŽIVENO NOVÝM DECHEM

Kolik zajímavých příběhů se skrývá za touto naší poutí. Je to, jako by každý člověk v sobě skrýval tajemství Božího povolání a onoho zápasu v sobě samém, jako by se rozhodl, že se přesto musí vydat na pouť. Kolik z nás přišlo, aniž bychom věděli, co nás na cestě čeká. A všichni jsme se vrátili naplněni a radostní, obnovení a nadšení. Úspěch pouti se neměří viděným uspokojením, ale mládím ducha. Krásně to popisuje jeden poutní žalm: “Zaradoval jsem se, když mi řekli: “Do domu Hospodinova půjdeme. Hle, naše nohy již stojí v tvých branách Jeruzaléme.” Mladý duch může nést staré tělo a ignorovat všechny nemoci a těžkosti. Mladý duch je plodem setkání s Pánem, protože z každého setkání s Ním se člověk stále znovu rodí, obdivuje každý dar, znovu prožívá to, co již prožil a vše se oživuje novým dechem.

Stejně je to vidět i u nás v Medjugorii. Tolik elánu, slz radosti těch, kteří všechno opustili a znovu dostali ještě víc, než si dokázali představit. Kolik jich přišlo do Medjugorie na pozvání svých rodičů, přátel a pak si uvědomili, že je povolal sám Bůh. Bůh, který je miluje natolik, že používá všechny prostředky, aby je přitáhl k sobě a ukázal jim pravý smysl, pravou radost ze života. Kolik věřících zde pronáší slova: “Přišel jsem k Matce.” A kde je matka, tam je domov. Poutník opustil svůj domov, opustil svůj každodenní život, aby našel svou Matku a svůj domov – dům Páně – v němž má každý své místo, v němž se každý cítí milován. A když to zažije, uvědomí si, že všechno dávalo smysl: vydat se na cestu, putovat, puchýře, nejistota, protože na konci cesty je začátek – nový život s Bohem a v Bohu.

V POUTI SE MÍSÍ NEBESKÉ S POZEMSKÝM, PŘIROZENÉ POCITY S NADPŘIROZENEM. PŘESNĚ TO SE STALO NA NAŠÍ POUTI K HROBU MONS. HOSERA

Stačí se zastavit u některého ze starších farníků a dát se do řeči. Slova jdou sama od sebe a jsou tu vzpomínky na ty zvláštní poutníky, kteří něco zažili. A nemohli si to nechat pro sebe. Došlo k úplné změně života. Opuštění starých zvyků, starého já a život se tak stává velkou poutí – cestou ze země do nebe, z domova do domu Páně, z Jeruzaléma do nebeského Jeruzaléma. Každá pouť otevírá nový rozměr. Rozměr vyšší, krásnější, smysluplnější, nebeský. Neboť v jádru každé pouti stojí Bůh, který volá, vede a čeká na své věřící.

Na pouti se tak mísí nebeské a pozemské, přirozené pocity s nadpřirozeným. Přesně to se stalo na naší pouti k hrobu Mons. Hosera. Ve chvíli, kdy jsme dorazili k jeho hrobu, zmizely všechny příběhy a začala modlitba a zpěv písně: “Došli smo ti Majko Draga…” I když daleko od Medjugorie, tak blízko srdci, že se člověk cítí jako doma; Blízcí tomu, který Medjugorii miloval celým srdcem. Museli jsme přijít, děkovat, modlit se, zpívat a plakat. Nechali jsme Mons. Hoserovi růži a zapálenou svíci. Zanechali jsme mu svá srdce. On dokončil svou pouť na této zemi a ta naše stále pokračuje, osvětlená jeho charismatem.

zdroj: www.radio-medjugorje.com