Fra Marinko Šakota, OFM k poselství při 45 výročí: Drahé děti! Radujte se se mnou!

Poselství Panny Marie z 25. června 2026:

„Drahé děti! Radujte se se mnou, protože mi Nejvyšší dovoluje, abych byla s vámi, abych vás vedla k Němu, který je Cesta, Pravda a Život. Radujte se, dítka, a buďte radostné i v těžkostech, a budete mít sílu, protože si budete vědomé, že jste pomíjející, a dokážete Bohu vše odevzdávat. A proto nezapomeňte: Já jsem vaše Matka a miluji vás. Děkuji vám, že jste odpověděly na mé volání.“

(s církevním schválením)

„Radujte se se mnou, protože mi Nejvyšší dovoluje, abych byla s vámi, abych vás vedla k Němu, který je Cesta, Pravda a Život.“

Zdá se mi, že tato slova Panny Marie v poselstvích často jen tak snadno přelétneme. Když tomu tak je, je to veliká škoda, veliké zanedbání, ale také znamení, které o nás říká něco důležitého: že jsme ztratili pozornost a už si nevšímáme perel přímo před svýma očima.

Jednou z těchto perel je radost Panny Marie, o které v tomto poselství mluví. Panna Maria se raduje. To je dobrá zpráva, protože když si uvědomíme, v jak turbulentní době žijeme, víme, že máme naději.

Ještě významnější je však pro nás dozvědět se, proč se Panna Maria raduje. Když při těchto slovech nasloucháme jejímu srdci, odhalujeme dva důvody: kvůli Bohu a kvůli nám. Bůh jí dovolil, aby k nám přicházela a vedla nás k Němu. Z jejích slov, že jí to Bůh dovolil (tedy že k nám stále ještě smí přicházet), můžeme usoudit, jak moc si přeje s námi být. Své přání vyjádřila Bohu, Bůh jí ho plní a ona je Mu za to nesmírně vděčná. Z této vděčnosti pak vyvěrá její radost a štěstí.

Zastavme se chvíli u otázky: Proč si Panna Maria přeje, abychom se i my radovali s ní? Když nasloucháme jejímu srdci, nacházíme několik důvodů.

První: Láska nikdy nechce zůstat sama, ale touží se o svou radost podělit s druhými.

Druhý: Panna Maria nás chce probudit z ospalosti a netečnosti, abychom si začali uvědomovat ten podivuhodný dar z Nebe – dar jejích příchodů na zemi, k nám lidem, do Medjugorje, v době, ve které žijeme.

Třetí a pravděpodobně nejzávažnější: Chce náš pohled zaměřit k Bohu, který je samotným zdrojem její radosti.

Otázka k zamyšlení: Když jsme si přečetli nebo poslechli tato Mariina slova o její radosti, oslovila nás? Probudila v nás radost? Radujeme se z toho, že se Panna Maria raduje, že je s námi a že přichází kvůli nám?

Pokud se neradujeme, co jiného by to mělo znamenat, než že je nejvyšší čas bít na poplach? Je to jasné znamení, že necítíme blízkost Panny Marie, že jsme se vzdálili od jejího srdce, zvlažněli jsme a stali se lhostejnými. Kdybychom totiž byli blízko Mariina srdce, radovali bychom se jako Alžběta, když ji Maria navštívila. V radostném úžasu bychom se ptali: „Jak jsme si zasloužili takovou milost, že k nám přichází Matka Boží?! Jaká je to milost, že Panna Maria chce právě mě za svého spolupracovníka při šíření míru ve světě!“

Panna Maria odhaluje důvod svých příchodů: „…abych vás vedla k Němu, který je Cesta, Pravda a Život.“ Rozumíme tomuto důvodu její radosti – že nás může vést k Ježíši? Abychom to lépe pochopili, představme si situaci: Někdo zabloudil v pralese a my ho najdeme. Jakou radost bychom cítili, že můžeme tohoto člověka zachránit, protože známe cestu ven! Nebo kdybychom v poušti narazili na někoho, komu došla voda, a my věděli, kde je oáza a svěží pramen.

„Radujte se, dítka, a buďte radostné i v těžkostech, a budete mít sílu, protože si budete vědomé, že jste pomíjející, a dokážete Bohu vše odevzdávat.“

„Radujte se,“ vybízí nás výslovně Panna Maria. Neradujeme se, že ne? Kdybychom se totiž radovali, nemusela by nás k tomu vybízet. A proč se neradujeme? Protože nemáme dostatek materiálních věcí pro život? Je to opravdu ten pravý důvod? Znám lidi, kteří byli plní radosti, přestože toho moc nevlastnili, a dokonce trpěli nedostatkem peněz. Nebo se neradujeme proto, že jsme ztratili někoho milovaného? Můj dědeček Marijan byl radostný, i když ztratil oba syny. Lidé říkávali: „Pojďme k Marijanovi, ať se trochu zasmějeme!“

„Buďte radostné i v těžkostech!“ V těžkostech? Dnešní společnost nám tvrdí: Nemůžeš být radostný ani šťastný, když si neužíváš, když máš potíže, neseš kříž, projevuješ slabost, nejsi úspěšný, nesplňuješ něčí kritéria nebo nemáš dost peněz… Musíš si prý zajistit toto vše a ještě mnohem víc, abys mohl být šťastný. Panna Maria nám však říká něco, co nás osvobozuje, zbavuje břemen a přináší hlubokou radost: Ano, i v těžkostech můžeme prožívat radost.

Možná nás tato slova překvapují, ale zaposlouchejme se do slov apoštola Pavla, který o sobě říká, že je navzdory všem potížím stále spokojený (což podle mě znamená mít radost v srdci):

„Ne že bych si snad stěžoval na nedostatek; naučil jsem se totiž být spokojen s tím, co mám. Dovedu žít v odříkání, dovedu žít i v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu!“ (Flp 4, 11–13)

Vzpomněl jsem si v této souvislosti na svou matku, která byla velmi spokojená a radostná žena. Když jsem odcházel do semináře, řekla mi: „Drahý synu, i kdyby v životě byl jen chleba a cibule, buď spokojený.“ Řekla mi to proto, že z vlastní zkušenosti věděla, že můžeme být spokojení, šťastní a radostní i tehdy, když žijeme skromně, bez nadbytku materiálních věcí či vnějšího zajištění.

Panna Maria pokračuje: „…a budete mít sílu“. U svatého Pavla nacházíme klíč k pochopení i těchto slov. Pavel je vždy spokojený (a radostný), protože má sílu. A tuto sílu mu dává Ježíš. Ježíš ho posiluje, a on proto prochází životem plným překážek s pokojem a radostí.

Kdy Pavel odhalil tuto rozhodující úlohu Kristovy síly? Poté, co třikrát prosil Ježíše, aby ho zbavil ostnu v těle (viz 2 Kor 12, 7–10). Ježíš jeho prosbu nevyslyšel, a Pavel přesto zůstává radostný. Proč? Pochopil totiž, že mu Ježíš dává něco mnohem většího než jen splnění jedné prosby. Tím větším darem je Jeho síla: „Stačí ti moje milost, protože síla se ve slabosti dokonává.“

Pavlovi se otevřely oči: Není nejdůležitější, aby ho Ježíš zbavil vnějších křížů a těžkostí (ty tu budou vždy), ale aby ho posílil zevnitř, upevnil jeho ducha, aby se dokázal k potížím správně postavit. Obrazně řečeno: Nejdůležitější pro sportovce je trénovat, aby posílil svaly a byl připraven čelit překážkám při zápase.

Po tomto poznání a osobní zkušenosti s Kristovou silou naplnila Pavla podivuhodná radost: „Proto se těším ze slabostí, urážek, potíží, pronásledování a těžkostí kvůli Kristu.“ Jak moc nám to připomíná slova Panny Marie: „Buďte radostné i v těžkostech.“

Vraťme se k dalším slovům z poselství: „…protože si budete vědomé, že jste pomíjející, a dokážete Bohu vše odevzdávat.“ Jak mohu být radostný, když vím, že jsem pomíjející? Jak v tom mohu nacházet sílu? Neměl bych spíše propadat smutku a sílu ztrácet? Jaký je vlastně vztah mezi radostí, vnitřní silou, vědomím vlastní pomíjivosti a odevzdaností Bohu?

Připomeňme si Pavlův závěr: „Když jsem slabý, tehdy jsem silný.“ Když vím, že jsem slabý (pomíjející), hledám Boha. Když si myslím, že jsem silný sám o sobě, Boha nepotřebuji. Když si uvědomuji svou slabost, prosím Krista o sílu. A tehdy Mu odevzdávám celý svůj život, přítomnost i budoucnost – zkrátka vše, co mám.

Co to znamená „odevzdávat všechno Bohu“? Představme si, že něco připravuji. Velmi se snažím, abych vše dobře zorganizoval, a pak řeknu: „Ježíši, já dělám, co mohu, ale Ty to celé veď! Ať se stane to, co Ty považuješ za nejlepší. Působ skrze mě, já jsem jen pero ve Tvé ruce.“ Pak sice dál pracuji, ale uvolněně, bez nervozity, napětí a strachu, protože jsem výsledky svěřil Ježíši. Pracuji s vírou, že všechno dopadne dobře – tak, jak je to nejlepší. A často to dopadne ještě lépe, než jsem si představoval. To je i má osobní zkušenost.

Nyní už snáze pochopíme Pavlův závěr, který nám na první pohled může připadat zvláštní až nepochopitelný: „Nejraději se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ To je, jako bychom volali: „Jen ať v mém životě přijdou potíže a slabosti!“ Proč? Protože právě v těchto chvílích hledáme Krista a Jeho sílu. Tehdy stejně jako Pavel neprosíme Ježíše, aby od nás hned odejmul každý „osten“, těžkost či kříž, ale aby posílil našeho ducha, naši důvěru v Něho a naši lásku.

Uvědomuji si, že v životě je nejdůležitější mít pevného ducha. Klíčem je změna v mém vlastním srdci, ne neustálá touha, aby se měnili lidé kolem mě a abych se měl stále jen příjemně. Když se totiž změní mé srdce, všechno začne vypadat jinak: kříže, těžkosti, lidé a jejich chyby, úspěchy i neúspěchy, dostatek i nedostatek…

A jaká radost potom následuje! Radost z toho, když zakusím, jak mě Kristus vnitřně posiluje. Pak se dokážu k problémům, nedostatkům i slabostem druhých postavit úplně jinak. Jaká radost, když ráno prosím Ježíše, aby posílil mou lásku, a já pak během dne při setkání s lidmi nemusím reagovat podrážděně nebo zlostně jako dřív! Proč? Protože mám sílu! Láska ve mně zesílila, získal jsem větší vnitřní prostor a mohu jinak přemýšlet, hledět i reagovat.

„A proto nezapomeňte: Já jsem vaše Matka a miluji vás.“

Nezapomeňte – nezapomněli jsme na ni tak trochu? Když žijeme přímo v Medjugorje, nebo tam přijíždíme a spatříme farní kostel či z dálky Podbrdo a Križevac, co vlastně cítíme? Nebo když žijeme daleko a jen slyšíme slovo „Medjugorje“, co se v nás ozve? Uvědomujeme si, že se Panna Maria zjevuje? Že nás volá k obrácení? Že je to Matka, která nás miluje?

Pokud to necítíme, závěr je jasný: zevšednělo nám to, usnuli jsme, stali se necitlivými, slepými a hluchými. Zapomněli jsme na Matku, která nás má tak ráda, že k nám přichází, aby nás vyvedla z pralesa, v němž jsme zabloudili, a ukázala nám pramen, protože přes to všechno, co máme, stále žízníme. Milost proudí přímo vedle nás, a my přesto zůstáváme vyprahlí. Pracujeme a pracujeme, ale co z toho máme? Dostáváme sice ořech, ale hladovíme, protože ho neumíme otevřít a nevíme, že se uvnitř skrývá výživné jádro. Jak smutné! K čemu nám je všechno snažení, když naše duše postrádá radost?

Na závěr vzpomeňme na člověka, který navzdory všemu, čím prošel, na Matku nikdy nezapomněl. Zde je jeho myšlenka o tom, že když člověk zakusí Boží lásku, vyskočí radostí a chce se o ni podělit s ostatními:

„Láska, která tě miluje, je darována bezpodmínečně. Nežádá od tebe nic kromě toho, abys jí dovolil, aby tě milovala. Nedopusť, aby tě unavila lidská omezenost a podmíněná láska, ale poskoč radostí a zpívej. Tato láska nečeká, až se napravíš, aby tě mohla milovat, ale miluje tě, abys se mohl napravit a dál růst do plnosti, po které touží tvé srdce. Lidé – s výjimkou matky – nejčastěji čekají, až budeš takový, jakého tě chtějí mít, a teprve potom tě mají rádi. Zde tomu tak není! Jakmile se otevřeš této lásce, budou i lidé kolem tebe šťastní, radostní, klidní a schopní plně žít. Pomodli se, abys to dokázal každému člověku říci a ukázat, aby každý poskočil radostí z toho, že ho máš rád.“ (fra Slavko Barbarić)

Svěř své srdce slovům Panny Marie z tohoto poselství: „Já jsem vaše Matka a miluji vás.“ Co v sobě cítíš, když tato slova čteš? Možná pocítíš tlukot jejího srdce a tvá duše poskočí radostí…

přeložila: -mš-