Jmenuji se Šimon Rutta, pocházím z Ostravy a chtěl bych se s vámi podělit o svou osobní zkušenost s poutním místem Medjugorje, na základě které došlo k založení Informačního centra MIR Medjugorje v České republice.

Na začátku se však musím zastavit u svých prarodičů, kteří ve svém životě zakusili obrovskou bolest nad ztrátou dvou synů, jejichž životy ukončila vrozená srdeční vada. První zemřel, jako dvouměsíční miminko, druhý ve svých dvanácti letech. Nicméně místo jeho úmrtí, mariánské poutní místo Svatý Hostýn, se pro naši rodinu stalo klíčovým. Tehdy, před více než 50 lety, v průběhu hlavní poutní mše svaté, začalo být mému strýci nevolno. Odešel proto s rodiči ven na čerstvý vzduch, kde po krátké době zemřel babičce v náručí. A tehdy se začal v srdcích mých prarodičů, skrze Pannu Marii, rodit velmi osobní vztah s Bohem. Místo toho, aby na Boha zanevřeli a kladli mu za vinu, že jim vzal již druhého syna, tak to v jejich nitru vyvolalo zcela opačnou reakci. Skrze svou bolest, k němu ještě více přilnuli. Vše vystihuje věta, kterou mi o několik let později moje babička vždy kladla na srdce: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Budiž jeho jméno navěky pochváleno. Nikdy se neodluč od Boha.“

Další důležitou zkušeností v životě naší rodiny byla ta, kterou zakusili moji rodiče. Začala se psát v roce 1984, kdy po svatbě zavítali do tehdejší Jugoslávie, a kde poprvé ve svém životě navštívili poutní místo Medjugorje. Nebudu zde nyní uvádět celý jejich příběh, pouze zmíním, že se tehdy setkali s devatenáctiletou vizionářkou Marijou, která mým rodičům sdělila, aby po návratu do vlasti šířili ve své zemi informace o událostech v Medjugorii. Oba na tomto „zvláštním“ místě prožili své obrácení a rozhořela se v nich touha se zde vracet, což jim vzhledem k okolnostem (komunistický režim, občanská válka v Jugoslávii) bylo naplno umožněno až od roku 1994.

A zde začíná má osobní zkušenost s tímto místem. Poprvé jsem zde zavítal v roce 1994, jako čtyřleté dítě a tehdy jsem vše také jako dítě prožíval. To znamená, že mě program, kterého jsme se účastnili moc nebavil, často jsem se nudil, a proto si hledal možnosti, jak se zabavit. Ale sem tam jsem se zaposlouchal, nebo mě něco zaujalo. Zlom u mě nastal v mých patnácti letech, kdy jsem v Medjugorii, během probíhajícího festivalu mladých, prožil své vnitřní obrácení. Od tohoto okamžiku se můj život a vztah k Bohu začal měnit.

Postupem času jsem byl postaven před otázku, zda chci svůj život zasvětit Bohu nebo se rozhodnout pro manželství. Nebylo to pro mě tehdy vůbec jednoduché rozhodování, ale nakonec jsem si vybral manželství a po čase hledání jsem konečně našel svou ženu. Nicméně naše začátky nebyly vůbec jednoduché. Ona vyrůstala ve zcela jiném prostředí než já, naše světy byly naprosto odlišné. Nemáme moc rádi rozdělení, které uvedu, protože nechci, aby to vyznělo, že je jedno prostředí lepší a druhé horší. Berte to prosím jako konstatování skutečnosti, protože každé z nich má své klady i své zápory. Já pocházím z tradiční katolické rodiny a Katka z rodiny rozvedené. Neměla vůbec jednoduché dětství, kdy si procházela střídavou péčí svých rodičů. Rodičů, kteří vyšli ze svého vztahu zranění a Katka zůstala uprostřed toho všeho, a přitom za nic z toho nemohla. Jenomže já to v době našeho vzájemného poznávání zcela nechápal a dopustil se tak mnoha chyb a zranění.

Náš vztah se postupně vyvíjel, a tak jsem v roce 2013 pozval Katku na Mladifest do Medjugorje. Tehdy ji tam něco zaujalo, protože jak sama ráda říká – svou blbostí a chybami, které jsem tehdy udělal, jsem jí mohl od Medjugorie tak akorát odradit. Dodnes vám nebude schopna říct, co se jí to tehdy vlastně dotklo, ale bylo to něco, co jí tam dodnes stále přitahuje. Další rok jsme se opět vydali na Mladifest a tehdy Katka poznala jednu mladou slečnu ze Slovenska. Působila velmi šťastným dojmem a ta její radost byla opravdu „nakažlivá“. Daly se spolu do řeči a Mária se rozpovídala o tom, jak strávila jistý čas před festivalem mladých v Medjugorii, v jedné komunitě, která se jmenovala Světlo Mariino. Nakonec to v mojí ženě vyvolalo takový zájem, že i ona zatoužila strávit nějaký čas v Medjugorii a tato komunita nabízela mladým lidem danou příležitost. Protože její zakladatelka Tereza Gážiová pochází ze Slovenska a chce vždy dané zájemce o zkušenost nejdříve poznat, naskytla se možnost společného setkání v Žilině, kde Světlo Mariinno pořádalo medjugorské modlitební setkání. Vše se nakonec podařilo a začátkem prázdnin 2015 se moje žena vydala do Medjugorie, kde v komunitě Světlo Mariino prožila měsíc svého života. Takhle jsem skrze Katku osobně poznal Terezku i já. Do té doby jsem ji za ty roky v Medjugorii znal pouze od vidění, ale nikdy jsme se více neseznámili.

Po absolvování Katčiny zkušenosti jsem nakonec zatoužil také já strávit nějaký čas na tomto poutním místě. Potřeboval jsem se rozhodnout, co v životě dál. Rozhodl jsem se totiž sice pro manželství, nicméně ve mně stále bylo něco, co chtělo darovat život Bohu, jen jsem neuměl rozlišit jakým způsobem a doufal jsem, že to v Medjugorii naleznu. A tak jsem se tam začátkem roku 2016 vydal a strávil zde dva měsíce. Zjistil jsem, že život ve společenství rozdílných lidí není jednoduchý, ale přineslo mi to spoustu zkušeností a Bůh mi tolikrát nastavil zrcadlo, skrze které jsem poznal, že se často chovám tak, jak se mi nelíbí, když se někdo chová ke mně. Dalo mi to příležitost poznat své stinné stránky a moct na nich pracovat. Když nastal čas odjezdu, byl jsem nešťastný, že jsem nenašel to, proč jsem zde přijel. Až pár dní před odjezdem mě oslovil jeden klučina, který pro komunitu zajišťuje všechen IT servis, s otázkou, zda bych nechtěl v Česku založit informační centrum. Začal mi vysvětlovat o co se jedná a najednou mi to všechno začalo dávat smysl. Celou cestu domů jsme o tom diskutovali a po čase mi došlo, že to je to, k čemu mě Bůh volá. Nicméně jsem tehdy ještě vůbec netušil, jak dlouhá cesta se přede mnou nachází, protože jsem sice poznal své povolání, ale zdaleka na něj nebyl připravený.

Za ty dva měsíce strávené v Medjugorii mi totiž také došlo, jak moc pro mě Katka znamená a jak moc bych si ji chtěl vzít za ženu a strávit s ní zbytek svého života. Byl jsem toho po svém návratu plný. Ona však v té době byla v prvním ročníku studia na vysoké škole, byla šťastná, že se i ona začíná postupně nacházet a o vdávání nechtěla ani slyšet. Měla totiž z manželství velký strach, jelikož v rodině nikomu nevyšlo, ani jejím rodičům, ani její babičce z matčiny strany, která se o ni často starala. I přes tyto naše rozdílné pohledy, které na sebe velmi často narážely, jsme chtěli být spolu. Byl to velký rozkol rozumu a srdce, který nakonec vyvrcholil tak, že jsme neplánovaně otěhotněli.

Největší paradox je v tom, že jsme se v našem vztahu usilovně snažili žít předmanželskou čistotu. A to kolem nás byli lidé, i z křesťanského prostředí, kteří nám říkali, ať to tolik neřešíme, že to nestojí za to. O to, to pak bylo těžší, protože jsme se opravdu upřímně snažili a nakonec, s prominutím, vypadali jako ti největší „pitomci“, kteří to nezvládli, a ještě si k tomu „nedali ani pozor“. Katka z toho byla zcela zničená, protože nebyla připravená na manželství, natož stát se matkou. Chtěla studovat a postupně dozrát do role manželky a matky. A teď z toho byla násilně vytržena.

To, co budu v následujících řádcích popisovat, je pro nás velmi bolestné, ale vím, že se o to s vámi musím podělit. Proto prosím o ohleduplnost a pochopení, zvláště pro mou ženu.

Víte, extrémní situace v nás někdy vyvolávají extrémní rozhodnutí, o kterých by nás za normálních okolností nenapadlo ani přemýšlet. A takovouto situací byla skutečnost, že Katka začala přemýšlet o interrupci, ačkoli až dosud byla její razantní odpůrkyní. Tato extrémní situace ji přivedla k takovémuto extrémnímu rozhodnutí, nad kterým by ji dříve nenapadlo ani přemýšlet. A s tím jsem se nedokázal smířit. Snažil jsem se bojovat za naše dítě, ale bohužel dost špatným způsobem a tím ve své ženě způsoboval ještě větší bolest, což mělo za následek, že jsme se začali vzdalovat jeden od druhého.

Naše otěhotnění přišlo v době, kdy jsme společně s naším kamarádem, dnes knězem, plánovali pěší pouť do Santiaga de Compostela. Moje žena si o tom tehdy načetla spoustu informací a tato pouť se pro ni stala snem, který si chtěla splnit. Nicméně, ještě před tím, než jsme měli odcestovat, se rozhodla pro interrupci. S daným lékařem naplánovala datum potratu, ale byla z toho tak vyvedená z míry, že se na daný zákrok nedokázala dostavit. Po nějaké době se však rozhodla, že si domluví jiný termín a na ten se už dostaví. To se nakonec nestalo a společně jsme odcestovali do Španělska, kde jsme i s naším synem absolvovali 550 km dlouhou pěší pouť, což po fyzické stránce není nic jednoduchého, natož pro mou těhotnou ženu. A to nemluvím o našem psychickém rozpoložení. Byli jsme z toho všeho úplně zničení. Zpětně svou ženu obdivuji, protože těhotná a psychicky úplně na dně zvládla to, co zvládla.

Nicméně po našem návratu domů se situace mezi námi dvěma moc nezlepšila. Katka nebyla připravena se vdávat a já nevěděl, jak se mám za ni postavit a starat se o ni a našeho syna, když si mě nevezme. Byla to opravdu šílená situace, kdy jsem si po nějaké době odloučení uvědomil, že bez ní a našeho dítěte nemá můj život smysl a že i přes svůj vnitřní rozkol se za ni musím postavit. Jenomže než mi to došlo… Byl jsem tehdy opravdu velmi, velmi natvrdlý. Což jsem nejspíš i dnes, jen v jiné rovině.

Každopádně jsem v té době ve svém životě prožil svůj největší odklon od Boha. Dokázal jsem tehdy pouze přistupovat ke svátosti smíření a i tak, mi to nepřinášelo potřebnou úlevu. I když jsem se vyzpovídal, stále jsem ve svém nitru cítil překážku, která mi nedovolovala žít svůj vztah s Bohem naplno, což mě vnitřně ničilo. Postupně v mém srdci rostla vůči Bohu bariéra, kterou jsem nedokázal překonat, byť jsem se o to snažil. V této době bylo nejhorší, že nás začali lidé odsuzovat, a tak trochu se nám i vysmívali, že jsme nezvládli naplnit předmanželskou čistotu. A nejbolestivější na tom všem bylo zakoušet odsouzení od křesťanů, zvláště od těch nejbližších. Tehdy nám nejvíce pomohla Katčina část nevěřící a rozvrácené rodiny. Moji rodiče z toho tehdy byli tak vyvedení z míry, že nevěděli, jak nám mají pomoct. Řešili pouze duchovní rovinu našeho vztahu a my tehdy potřebovali pomoct s tou materiální. Potřebovali jsme vytvořit domov pro naše dítě, které se mělo narodit, které za nic z toho nemohlo.

O pár měsíců později se nám narodil náš prvorozený syn. Byla to pro mě silná událost, vidět, jak na svět přichází nový život a co všechno musí žena vydržet. Obdivoval jsem ji a nevycházel z údivu, kde se v ní vzala taková síla to všechno zvládnout. Velmi jsem se o ni i o malého bál, protože porod trval dvanáct hodin, ale vše nakonec dobře dopadlo. Po pár dnech v porodnici jsme si naše miminko přivezli domů a nastal čas vzájemného sžívání se. Do toho začala Katka dodělávat vysokou školu, což bylo velmi náročné. Po dvou letech toho všeho jsme se nakonec rozhodli, že se vezmeme. Dost jsem v tomhle ohledu na Katku naléhal, protože jsem vůbec nepochopil její vnitřní nepřipravenost na manželství, kterého se na základě zkušeností ze svého dětství tolik bála. A po tom všem, co zažila se mnou, se bála, aby nedopadla stejně, jako její rodiče. Nakonec si mě ale v létě 2019 vzala.

Rok po naší svatbě se nám narodil náš druhý syn a my se spolu stále učili žít a pracovat na našem vztahu, který toho měl celkem dost za sebou. Já v té době hledal kněze, který by byl ochotný duchovně mě doprovázet a pomoct mi pracovat na mém vztahu k Bohu a ke Katce. Nedělejte si totiž iluze, Katčin vztah k Bohu tím vším utrpěl ještě více než ten můj. Pro konvertitu je těžké, když ho zklamou křesťané, tedy lidé, od kterých by to nečekal. Lidé, kteří jsou svým vyznáním a vírou nabádáni, aby právě oni přijímali hříšníky a uměli odpouštět, a ne odsuzovat a říkat: „Váš problém, můžete si za to sami. Nyní chceme vidět, jak to všechno vyřešíte?“

V té době mě napadlo spojit se s otcem Josefem Červenkou, se kterým jsme po naší pouti do Santiaga v roce 2016 jeli do Medjugorie na Mladifest. Byl to člověk velmi svéhlavý a svým přístupem nesednul každému, ale já potřeboval právě někoho, jako byl on. V otázkách víry byl rázný a nekompromisní, ale zároveň chápavý a přijímající. Bral mě takového, jaký jsem a měl zdravý a normální pohled na křesťanský život a život jako takový. Hrozně moc tehdy pomohl mi i Katce.

Po nějaké době jsem s ním otevřel myšlenku, která mě provázela už skoro pět let, tedy založení medjugorského informačního centra v České republice. V této otázce mě totiž mohl pochopit pouze on, protože i on vnímal tuto potřebu. Společně jsme proto začali danou myšlenku rozvíjet, ale v mém životě se objevila další komplikace, která vše zpomalila.

Na základě těžké práce ve stavebnictví, kterou jsem v té době vykonával, mi někdy na podzim roku 2021 vyhřezla ploténka. Ten stav se neustále zhoršoval, až jsem nemohl chodit a jen jsem ležel v bolestech. Nakonec jsem se rozhodl pro endoskopickou operaci, která mi po čtyřech měsících bolestí a nemohoucnosti konečně přinesla potřebnou úlevu a já se mohl postavit na nohy a pomalu se tak vracet do normálu. V té době toho bylo na mou ženu opravdu moc, byla potřetí těhotná, starala se o naše dva syny a celou domácnost, a ještě o svého nemocného manžela, který jí tehdy nemohl nijak pomoct.

Po skončení mojí rekonvalescence se nám narodila naše první dcera a v den porodu přišla ve večerních hodinách SMS zpráva, že je otec Josef na jednotce intenzivní péče ve velmi vážném stavu, kdy mu jeho tělo z ničeho nic postupně „vypovídá službu“. Nakonec to vypadalo, že se lékařům podařilo najít příčinu a že by se z toho možná mohl dostat. Nicméně další den, tedy 13. dubna 2022, přišla zpráva, že zemřel ve svých 54 letech. Byla to těžká rána pro nás pro oba, protože jsme s ním prožili velmi intenzivní dva roky života, na které nikdy nezapomeneme. Vždycky říkával, že by chtěl zemřít ve svatém týdnu a v týdnu Božího milosrdenství by chtěl mít pohřeb, což se mu vyplnilo. Tehdy mi na jeho pohřbu došlo, že nás celou dobu vedl a ukazoval cestu a teď je to na nás.

Nicméně další etapa života, kterou jsme měli projít byla teprve před námi. V den Josefova pohřbu jsem v levém koleni pocítil zvláštní bolest a zaznamenal poměrně velký otok. Proto jsem se po návratu domů rozhodl navštívil lékaře, který mě po několika vyšetřeních urychleně poslal na biopsii do Brna. Tam mě informovali, že mám rakovinu, že mi na levém koleni našli osteosarkom, 13 cm velký kostěný nádor.

Musím říct, že tohle byl po tom všem šok. Pár dní před tím lékaři diagnostikovali rakovinu mému otci a teď já. Nevěděl jsem, co s tím. Lékaři urychleně řešili moji další léčbu, protože tento typ nádoru napadá plíce a dává velmi malou šanci na přežití.

Po biopsii mě propustili na víkend domů a my ho tehdy s Katkou skoro celý probrečeli. Nechápali jsme, co se to děje a do důsledku si neuvědomovali, co vše může nastat. V pondělí jsem měl nástup v nemocnici, kde měla začít moje další léčba. Absolvoval jsem různá vyšetření, kdy zkoumali, zda nádor metastázoval nebo ne. Tehdy jsem začal prožívat silné spojení s Bohem a velmi mi v tom pomáhala právě Medjugorie, prostřednictvím přímých přenosů večerního modlitebního programu. Během večerních adorací mi tak tekly slzy a já si říkal: „Dobře, můžu zemřít, ale co moje rodina. Co moje žena a moje děti? Co tady budou beze mě dělat, kdo se o ně postará? Pane ještě mě tu prosím nechej, ale ať se stane tvá vůle.“ Vnitřně jsem prožil hluboké odevzdaní se Bohu, kdy jsem přijal variantu, že mohu zemřít, ale zároveň jsem zemřít nechtěl. Nedokázal jsem si představit, že mé děti budou vyrůstat bez otce, že na to všechno bude moje žena sama.

Do toho všeho začaly postupně přicházet výsledky absolvovaných vyšetření. Plíce a ostatní části těla byly bez metastáz. Pak přišly předběžné výsledky biopsie, které naznačovaly, že by se mohlo jednat o méně agresivní variantu daného nádoru. Stále to bylo životu nebezpečné, ale šance na přežití se zvyšovala. Lékaři se proto rozhodli, že počkají s chemoterapií, dokud nebudou mít výsledky z biopsie kompletní. Stále totiž byla možnost, že se předběžné výsledky mohly mýlit. Poslali mě proto domů, ale já si byl vnitřně jistý, že vše bude dobré. Podrobné výsledky nakonec potvrdily, že se opravdu jedná o méně agresivní variantu osteosarkomu. Tým lékařů mi proto doporučil, že zatím nebude potřeba, abych podstupoval chemoterapii, ale že mě musejí co nejdříve operovat, aby daný nádor odstranili z těla ven. Znovu jsem nastoupil do nemocnice a modlil se, aby vše dobře dopadlo. Byl jsem informován, že i tak to nebude jednoduchý zákrok, kdy mi musejí odebrat koleno, vč. části stehenní kosti a vložit náhradu. Po operaci jsem se probudil na jednotce intenzivní péče, kde mě lékaři informovali, o jejím zdárném průběhu. Byl jsem vděčný, že to takto dopadlo. Pochopil jsem, že jsem dostal druhou šanci. Tehdy jsem dostal jasné znamení, že nastal čas pustit se do díla, ke kterému jsem byl pozván, tedy vybudovat v České republice medjugorské informačního centrum.

V průběhu mojí rekonvalescence jsem proto začal hledat různé cesty a způsoby, jak to celé uchopit a čerpal jsem ze všech zkušeností, které jsem do té doby nabyl. A jelikož Medjugorii pravidelně navštěvuji již od svých čtyř let, nebylo jich ve spojitosti s tímto místem málo. A v tom čase mi Bůh začal posílat do cesty různé lidi, se kterými jsme začátkem roku 2023 navázali oficiální spolupráci s informačním centrem MIR Medjugorje, a dali tak vzniknout pobočce tohoto centra v Česku.

Šimon Rutta