Je důležité opět zdůraznit, že Maria nás vychovává a učí jednoduchým způsobem. Pro ni, jako Matku, není v poselstvích zapotřebí jiných připomínek, kromě těch, které zasahují hluboko do života věřících a které se vztahují na chování v kostelech, protože v nich přebývá Král králů a Pán pánů.

Kostel – místo posvěcené Boží přítomností

Maria k nám promlouvá skrze poselství z 25. dubna 1988, kdy říká, že mše svatá by měla být středem našeho života, že kostel je posvěcený Boží přítomností a že všichni věřící jsou pozváni ke svatosti, která vychází ze střetnutí s Bohem:

“Drahé děti! Bůh vás chce učinit svatými, proto vás skrze mě zve k úplné odevzdanosti. Nechť je vám mše svatá životem. Pochopte, že kostel je Božím palácem, místem, kde vás shromažďuji, a kde vám chci ukázat cestu k Bohu. Přijďte a modlete se! Nedívejte se na druhé a nepomlouvejte je, ale ať je váš život svědectvím na cestě svatosti. Kostely si zaslouží úctu a jsou posvátné. Protože Bůh, který se stal člověkem, v nich přebývá dnem i nocí. Proto, děti moje, věřte a modlete se, aby Otec rozmnožil vaši víru a potom proste o to, co potřebujete. Jsem s vámi. Mám radost z vašeho obrácení a chráním vás svým mateřským pláštěm. Děkuji vám, že jste přijaly mé pozvání.” 

Učinit nás svatými je prvním a posledním cílem Mariiny výchovy. Být svatý v první řadě znamená být zdravý na duši, očištěný od hříchu a jeho následků. Znamená to mít pokoj a lásku v srdci a neustále růst podle evangelia. Být svatý neznamená činit zázraky a zázračná znamení a nebo mít nějaké jiné dary, jakými jsou vidění, prorokování apod. Mariina touha učinit nás svatými je duchem zakořeněná hluboko v našem bytí. Naše povolání a Boží vůle je to, abychom byli svatí a dokonalí jako on, náš nebeský Otec (porov. Ef 1, 1). Proto je Mariinou povinností a úkolem vést nás touto cestou svatosti, která je stejná pro všechny křesťany a je možná pro každého.

Každý prostor a čas, každé společenství i jednotlivec, ať už byl jakýkoli, je vždy tím správným místem a časem pro svatost. Touha po jiných realitách a po jiných lidech kolem sebe, jako podmínka osobního růstu ve svatosti není nic jiného než sebeklam. Svatost si vyžaduje pouze spolupráci s Boží vůlí v situacích, v nichž se nacházíme.

Bůh je ten, který dává svatost

Maria, jako služebnice Páně, uchráněna každého hříchu a bez hříchu počatá, může být příkladem a zrcadlem toho, co pro nás Bůh zamýšlí. V ní můžeme pocítit všechnu krásu růstu ve svatosti. Může ke svatosti inspirovat, ale svatost nedává. To činí pouze Bůh. Proto je potřeba se podle její zkušenosti a rady odevzdat Bohu, což jinými slovy znamená Bohu uvěřit a nechat se jím vést.

V Mariiných poselstvích je odevzdanost projevem víry. Dát své srdce Bohu, odevzdat se Bohu a společně s ní říct: “Zde jsem Pane”, to je obsahem víry. Nevěra je naopak nedůvěra a vzpírání se Boží vůli. Bůh by vlastně odporoval sobě samému, což je nemožné, kdyby jeho vůlí nebyla právě naše svatost, úplný růst k jeho obrazu a podobě. Když člověk s Boží vůlí nespolupracuje, zničí se.

Věřte, přijďte, modlete se

Věřit, že Kristus je přítomný v Eucharistii, že mše svatá je neustálou obětí za nás a že ho vidíme živého, to je zároveň i pozváním, abychom došli tam, kde je on. Víra musí mít svou vlastní zkušenost. Vychází ze zkušenosti a tato zkušenost se získává za setkání a společného přebývání, sdílení stejného osudu a především z účasti na osudu někoho jiného.

Věřící mohou být v nebezpečí, když sami sebe přesvědčují, že eucharistické setkání je možné nahradit osobní modlitbou a nebo soukromými pobožnostmi. Stává se to vždy, když se snažíme omluvit svou neúčast na mši svaté. Nedříve bychom měli přijít na mši svatou a modlit se o milost víry a až potom žádat o to, co potřebujeme. Nejdříve je potřeba vytvářet eucharistické společenství a až potom z něho žít. A jeho prožíváním prohlubovat svou osobní zkušenost s Bohem a s bližními. Takto se stáváme svědky pro druhé a k tomuto úkolu jsme povoláni.

Víra je vždy osobní záležitostí, ale nikdy ne soukromou, protože vždy musí mít svou odezvu ve společenství. Velmi mnoho lidí si zaměnilo výraz osobní a soukromé a tak se jednoduše vyloučili ze společenství. Následkem toho trpí jednotlivci, údy a následkem toho i celé tělo (porov. 1 Kor 12, 12-31).

Kostel je 0chrám Boží

V jednom z poselství Maria žádá úctu, hluboký postoj úcty, důstojné chování a oblékání. Pouze matka může takto hovořit, učit nás, své děti, slušnosti a důstojnému chování v kostele. Protože kostel je chrám Boží, přebývá v něm Bůh. Kostely jsou posvěcené jeho přítomností a na posvátných místech se patří chovat důstojně, svatě a posvátně.

Boží přítomnost posvěcuje církevní prostor, čímž urychluje i růst jednotlivce ve svatosti. Toto posvěcení pokračuje ve světě. Vše, co posvěcení věřící činí a čeho se dotknou, je posvěcené. S tímto vědomím a jednáním vrátíme svatost všemu a dosáhneme hluboké úcty k lidem a k přírodě. Člověk svým jednáním zneuctil svět a svým posvěcením vrací světu důstojnost, vytváří mu novou tvář a umožňuje nový pořádek.

Svatý Pavel nám řekl, že jednoho dne bude vše podrobeno Kristu. Celé stvoření, všichni lidé. Smrt bude zničena a poté Kristus odevzdá vše svému Otci. A Bůh bude skrze Krista vším a ve všem (porov. 1 Kor 15, 23-28).

Já jsem s vámi

Maria zůstává věrnou matkou a učitelkou. Provází nás, modlí se, utěšuje, chrání, zve, napomíná, děkuje. Je přítomná a to je to nejdůležitější.

zdroj: www.svetlomariino.sk