Medjugorje jako náš Sion

„Prožívali jsme přípravu na 45. výročí zjevení Panny Marie na Podbrdu (Kopci zjevení) v Bijakovići, v farnosti Medjugorje. „Zdrávas, milostiplná,“ to jsme mohli a chtěli provolávat i my – a také jsme to stále dělali, protože jsme toužili vstoupit do prostoru Božího milosrdenství.

Při průvodu kněží k oltáři jsme kráčeli za křížem s Ježíšovým tělem. Když jsme se podívali na Ježíšova kolena, viděli jsme na nich modřiny a kapky krve. Taková kolena zde v Medjugorje bylo možné vídat po všechny ty roky. Na kolenou lidé hledali milost. Na kolenou přednášeli své modlitby a sliby skrze Marii Ježíši. Kapičky krve byly jako stopy naší lásky, jako odpověď na tu velikou lásku, kterou nám Ježíš Kristus daroval na kříži. I tehdy jsme o ni prosili, i tehdy jsme se za ni modlili. Ó Ježíši, skrze Marii, naši Matku, smiluj nad námi! Kajme se, bratři a sestry, padněme srdcem na kolena, aby nám Boží milost darovala nového ducha a nové srdce,“ prohlásil na počátku mše svaté čtvrtý den Novény ke Královně míru v Medjugorje fra Mario Knezović, farář a kvardián v Mostaru.

Ve své homilii pak tehdy pokračoval:

„Drazí bratři a sestry, drazí poutníci, ctitelé Panny Marie, Královny míru! Uplynulo mnoho let a sestoupilo zde ještě více milostí z nebe. Toto naše zamyšlení začnu písní, kterou my, Chorvaté v Hercegovině, většinou dobře známe. Zpívalo se v ní o jedné stařence v pokročilém věku, která se vydala na pěší pouť dlouhou více než 85 km do Medjugorje. Byla to babička Mara. V té písni se zpívalo:

„Od Duvna do Medjugorje cesta daleká, země tvrdá, ale naše teta Mara pomodlí se u oltářů, odkládá z duše své velké starosti a na Podbrdo se vydává pěšky. Vzduch se chvěje horkem. Teta si otírá zpocenou tvář. Růženec tiskne na prsa. S vírou člověk dokáže všechno. Pomoz jí, ó dobrý Bože! Žena vzpíná ruce k nebi. Noc se snesla, třpytí se hvězdy. Na Podbrdu se zlatě třpytí kříž. Tetu Maru objímá Matka Boží.“ Toto zpíval veliký chorvatský písničkář Ivo Fabijan Mrvelj, který zpíval i v dobách, kdy se nesmělo svobodně zpívat. Bůh dal pokoj jeho ušlechtilé duši!“

„Drazí bratři a sestry, tyto verše o stařence Maře, která šla pěšky do Medjugorje po kameni, trním a loukami ze svého rodného duvanského kraje, byly tehdy obrazem mnoha milionů lidí, kteří ze všech končin světa přišli na pozvání Panny Marie sem do Medjugorje. Proto je tak důležité se při výročí vracet k pramenům. Jestliže bychom totiž zapomněli na prameny a počátky, všechno ostatní by viselo ve vzduchu jako nějaká pohádka, která v životech konkrétních lidí nezůstane ničím podložená.

A co byly ty počátky v Medjugorje? Počátky se datovaly k 24. červnu roku 1981, kdy děti v den svatého Jana vystoupily na kopec Crnica. Ivanka, Mirjana, Vicka, Milka, Ivan a později Jakov a Marija tehdy spatřili překrásnou ženu – nejkrásnější, jakou do té doby viděli –, která na ně jen mlčky mávala rukou. Jako by říkala: „Přibližte se ke mně.“ Ale oni byli vystrašení, podobně jako byli vystrašení lidé, když Ježíš vstal z mrtvých, a běželi ke svým blízkým, aby jim řekli, co se stalo. Teprve třetího dne, jak svědčili naši vizionáři, Panna Maria pronesla: „Mír, mír a jenom mír. Mír ať vládne mezi člověkem a Bohem a mezi lidmi navzájem.“ To řekla Ona, která tímto kynutím ruky mnohé přiblížila k Ježíši Kristu! Toto bylo místo, kde mnozí našli svůj mír, kde se smířili jak se svými blízkým, tak s drahým Bohem. Protože teprve v míru bylo možné jasně uvidět svůj život…

Toto místo, bratři a sestry, jsem tehdy vnímal i jako ten Sion, o kterém jsme tehdy slyšeli v žalmu: „Bůh si vyvolil Sion za své sídlo. Toto je místo mého odpočinku. Zde budu přebývat, jak jsem si přál.“ To pravil žalm, který jsme tehdy zpívali k Boží slávě. Bůh si sám vybral místo svého pobytu. To bylo místo i mého pobytu, aniž bychom uvažovali nad tím, nakolik a dokdy. Vždyť jsme nebyli schopni spočítat ani vlasy na vlastní hlavě, natož abychom posuzovali Boží cesty, milost a nadpřirozené věci, jak se o to někteří občas pokoušeli…

Ten Sion byl kdysi, bratři a sestry, v dobách izraelského národa pevností, místem, kde se zjevoval Bůh. Místem, kde Jeho lid vstupoval do Boží přítomnosti. A tento Sion se časem, kromě symbolu hory v Jeruzalémě, stal i symbolem Božího lidu, který hledal a očekával svého Mesiáše. A my jsme mohli říci, že tento náš Sion – medjugorský Sion, medjugorská hora, medjugorský Križevac – se stejně tak stal místem shromažďování Božího lidu, který očekával spásu a opětovný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista. Jak se zpívalo v žalmu 137: „U řek babylonských, tam jsme sedávali a plakali, když jsme vzpomínali na Sion.“

„Drazí moji přátelé, drahá mladá generace! Vy jste jen těžko mohli pochopit, za jakých okolností tato veliká milost do Medjugorje přišla. Tehdy jsme tu žíznili i po obyčejné vodě. Po obyčejné vodě, pravdu vám říkám! Uchovávali jsme vodu ve studni, jen abychom měli co dát lidem napít a z čeho uvařit oběd. Neměli jsme nic víc než důvěru v Boha. Mnozí tehdy jako to volání po Sionu přednášeli Bohu modlitby za svobodu národa, protože zaryté zlo komunismu – které vy, kteří jste v té době nežili, nemůžete nikdy plně pochopit – vložilo svá pouta a svou tlapu na svobodu tohoto národa, na svobodu člověka. Chtěli vládnout i Bohu, nejen lidskému svědomí!

Ale Bůh to volání uslyšel. Bůh slyší křik, slyší nářek svého lidu po Sionu. Slyšel nás, když jsme po nocích seděli a modlili se růženec. Zdravili jsme Pannu Marii. V hercegovinských vesnicích zněly modlitby. A tam, kudy vy jste tehdy chodili, milí poutníci, zvláště tam, kde jste viděli staré schody, se lidé modlili k BOHU, zpívali litanie, zdravili Pannu Marii a otevírali Bohu svou duši v dobách, kdy člověk nesměl nikomu svěřit své tajemství a svou pravdu!

A proto toto volání přišlo k nám a Bůh si vybral toto místo jako svůj nový Sion. Viděli jste, jak svatý Petr říkal o Sionu, že je to kámen nárožní, vyvolený a drahocenný. Nárožní kámen je nosný kámen, opěrný bod, na kterém se staví… A kdo se držel tohoto nosného kamene – toho, co se tehdy v Medjugorji stalo, neklopýtal. Tento nárožní kámen se zde skrze Marii stal základem nového chrámu, nové církve. Nemyslel jsem tím tehdy instituci, ale církev, v níž se mnozí vrátili ke katolické víře, ke svátostem a ke svému Bohu! Nositeli tohoto nárožního kamene byli tehdejší i dnešní svědci Medjugorje!

Proto pro vás, kteří jste přišli, a zvláště pro vás, domácí, jsem tehdy znovu citoval část žalmu: „Budou-li tví synové zachovávat mou smlouvu a svědectví, kterým je učím, jejich synové usednou na tvůj trůn navěky…“ Ó, jaká to byla zodpovědnost! Byla nám dána smlouva, abychom ji zde zachovávali! Nová archa úmluvy, která byla v Medjugorje nesena v srdcích mnohých. V této arše byla obsažena modlitba, půst, pokání, zpověď, eucharistie, klanění… To všechno nám bylo svěřeno, ale nezapomínali jsme – v hliněných nádobách, ve velmi křehkých nádobách. Museli jsme bedlivě dbát na to, aby se tyto nádoby nerozbily, aby se nevysypala a nevylila ta milost, která sem bez jakékoli naší zásluhy přišla! Ó, jak bylo tehdy důležité to vědět! A jak bylo důležité být opatrní a bdělí, aby se nestalo, že se v Medjugorje namísto milosti rozmůže hřích sobectví, domýšlivosti a vtíravosti – všeho toho, co nepatřilo k výzvě Panny Marie a co neodpovídalo té čisté žízni po vodě z našich studní v prvních letech zjevení.

Proto jsme museli být zodpovědní! Věděl jsem, moji drazí přátelé, zejména vy, kteří jste žili v Medjugorei, a spolu se mnou jste zpytovali své svědomí – byli jsme si vědomi toho, že lidé, kteří sem putovali celé kilometry, viděli často Medjugorje právě v tobě, která jsi pro ně připravila pokoj. Viděli Medjugorje v tobě, majiteli hotelu. Viděli Medjugorje v tobě, ve tvé prodejně suvenýrů, ve tvém penzionu, ve tvé restauraci. To bylo pro mnohé možná jediné Medjugorje a živé evangelium, se kterým se setkali a po němž řekli: „To jsou opravdoví lidé!“ Proto, drazí moji přátelé Medjugorje, s vděčností za oběť, kterou jste přinášeli, jste nesměli zapomenout posadit své dítě na klín a vyprávět mu, jak to bylo. Říkal jsem tehdy: „ Řekněte jim, drazí farníci z Bijakovići, Medjugorje, Miletiny, Šurmanců i Vionice…“ řekněte svým dětem, že všechno to, co máte, není výsledkem vašich schopností, vašich vědomostí, vašeho umění ani nějaké hercegovinské obratnosti, ale je to nezasloužený dar Boží milosti. To jsi měl říct svému dítěti a nevychloubat se jako otec, jak jsi schopný. Jestli jsi byl tak schopný, měl jsi jít, otevřít si hotel někde ve Vareši a tam předvádět své schopnosti! Museli jsme být vděční, moji drazí bratři!

Proto jsem vám to tehdy kladl na srdce, ale stejně tak jsem chtěl vyslovit slova posily a obrany Medjugorje. Mnohá média v dobách komunismu, ale i tehdy v éře liberálního ateismu, si brala Medjugorje pod drobnohled a sledovala jen to, zda se tu nenajde něco negativního. V evangeliu jsme tehdy slyšeli, proč hledíme na negativní věci: protože naše oko není svítilnou. „Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude plné světla. Je-li však tvé oko špatné, i tvé tělo bude ve tmě…“. Mnohým jako by se tehdy chtělo tvrdit, že zde nejde o nic jiného než o výdělek a obchod. Jako by si zde lidé shromažďovali poklady na zemi, a ne v nebi. To nebyla pravda! Nejenže to nebyla pravda, byla to obrovská lež. Bylo to jako křik satana, když ho Ježíš vyháněl z posedlého člověka: „Co je ti po mně? Vím, kdo jsi! Svatý Boží!“ Bylo pochopitelné, že mnozí proti Medjugorjie soptili. Mnozí nedokázali pochopit, že vy jste zde hledali Boha! Že pro vás tehdy nebylo nejdůležitější sláva světa, ale setkání s živým Bohem skrze Marii – a to na kolenou, v slzách a s mozolnatýma rukama. Možná někdy i s těžkým srdcem, ale byli jste u Boha, a proto vám bylo dobře.

Jednou sem přišel novinář Randall Sullivan. Byl velmi drzý, protože byl poslán, aby provokoval; jedna z vizionářek ho dokonce vykázala ze svého domu. On pak odešel na Kopec zjevení a tehdy se stal zázrak. Ten, který tehdy přišel se záměrem, že se bude rouhat a v médiích Medjugorje zesměšní, prožil obrácení a stal se svědkem Medjugorje. To byly ty lidské příběhy – a takových bychom mohli uvést bezpočet.

Proto jsem chtěl v té arše úmluvy obzvlášť zdůraznit, bratři a sestry, abychom zachovávali půst. Panna Maria nám v poselství z 25. ledna roku 2001 říkala: „Dítka, kdo se modlí, nebojí se budoucnosti, a kdo se postí, nebojí se zla!“

Vzpomínal jsem tehdy, jak sem do Medjugorje přišel člověk jménem Tony Bello. To, že lidé tehdy poslouchali tlumočení do svého jazyka, byla zásluha Tonyho Bella. To, že mohli ve sluchátkách ladit tolik frekvencí, byla vymodlená milost skrze Tonyho Bella. Ani Evropský parlament, ani Organizace spojených národů neměly tehdy takové technické možnosti, aby se z jednoho vysílače dalo vysílat na tolika kanálech současně! To byl zázrak, bratři a sestry. Tento člověk tu pracoval a říkal mi: ‚Najdi mi, fra Mario, nějaké místní lidi, uděláme instalaci antény dole ve Žluté hale.“ Vyprávěl jsem to proto, že jsem chtěl ukázat tehdejší sílu půstu.

Pracovali v pondělí, v úterý. Všechno bylo normální, obědvalo se… Přišla středa. Pracovali venku na vnějším oltáři až do večerního růžence. Přišel Tony Bello a přinesl chléb, chléb, chléb a vodu, vodu, vodu pro všechny dělníky z Medjugorje. Jedli, celý den žmoulali jen chléb a zapíjeli ho vodou. Neříkali nic. Ve čtvrtek bylo zase všechno normální. Přišel pátek a na ten velký oltář opět přišel odborník, inženýr a vědec Tony Bello, který přijel z Ameriky (původem z Hongkongu), a znovu byli všichni jen o chlebu a vodě. Snídaně, oběd, večeře – chléb a voda. Jeden z dělníků se ke mně naklonil a říkal: „Bratře, takhle to dál nejde. Co se děje? Řekni.“ Odpověděl jsem mu tehdy a myslel přitom na nějaké technické problémy. „Ten tvůj člověk nám dává každý den jenom chleba a vodu, chleba a vodu! A tvrdí nám, že Panna Maria řekla, že se máme ve středy a pátky postit o chlebu a vodě…“ Nebudu vám dál vyprávět, jak to tehdy pokračovalo. Chtěl jsem tím jen říct, bratři a sestry, že bylo mnoho těch, kteří Medjugorje chápali naprosto autenticky. Autenticky.

A tak jsme ho i my předávali dál. Ne však proto, abychom si – zejména my, kteří jsme zde působili, pracovali a žili – brali Medjugorje jen na svá vlastní ramena. My jsme ho nevytvořili a neměli jsme na něm žádné zásluhy. Proč bychom na sebe tehdy nakládali břemeno medjugorského Sionu, když bylo všechno v Božích rukou a v rukou Mariiných?

Proto jsem tehdy chtěl na závěr jen vyjádřit díky Panně Marii, jako děkuje dítě své mamince. Mnozí z vás to chápete. Vzpomeňte si, když maminka uvařila oběd a vám se ho nechtělo jíst. Šli jste raději do ledničky hledat něco podle vlastní chuti… Proto jsem jménem nás všech řekl: Panno Maria, děkovali jsme Ti za tyto roky! Odpusť nám, že jsme jako Tvoje děti byli někdy nestálí, rozmazlení, vzdorovití, nevděční a vzpurní. Odmítali jsme Tvůj duchovní pokrm a namísto toho, co jsi pro nás přichystala, jsme jako děti hledali jakési pamlsky v ledničkách. Odmítali jsme to, co nám Matčina ruka připravila jako pokrm, který sytil duši, srdce i tělo. Královno míru, oroduj za nás. Amen.“

Zdroj: https://radio-medjugorje.com/vijesti/medjugorje/devetnica-kraljici-mira-fra-mario-knezovic-gospe-hvala-ti-za-ove-godine

Přeložila: -mš-