POSELSTVÍ 25. KVĚTNA 2024

“Drahé děti, v tomto milostivém čase vás zvu k modlitbě srdcem. Děti moje, vytvářejte modlitební skupiny, kde se budete povzbuzovat k dobru a růst v radosti. Děti moje, ještě jste daleko. Proto se znovu obracejte a vyberte si cestu svatosti a naděje, aby vám Bůh dal pokoj v hojnosti. Děkuji vám, že jste odpověděly na mé pozvání.“

“V TOMTO MILOSTIVÉM ČASE VÁS ZVU K MODLITBĚ SRDCEM”

Možná si někteří z vás říkají: “Doba, ve které žijeme je daleko od toho, aby byla milostivá. Je příliš materialistická, plná výzev, pokušení a nástrah, zvláště pro děti a mladé.” A Panna Maria přesto říká, že je naše doba milostivá.

Ale v jakém smyslu?

• Není to právě proto, že je Maria s námi, a že skrze ni nám Bůh dává zvláštní milosti?
• Není to právě proto, že je Medjugorie školou, ve které nám nepřednáší nějaký učitel nebo profesor, ale učí nás samotná Maria, jak žít evangelium, jak nalézt pravý pokoj a jak ho šířit ve světě?
• Není to právě proto, že nás Maria volá, abychom jí pomáhali v šíření pokoje?

Milost, je darovaná Boží šance.

• Komu? – Nám!
• Kdy? – Dnes!

Panna Maria nás zve k modlitbě srdcem. Srdcem se modlíme v okamžiku, když se rozhodujeme pro modlitbu a přejeme se modlit. Modlitba srdcem začíná už tehdy, kdy si přejeme být s Ježíšem a rozhodujeme se být na mši svaté.

Někteří přicházejí do kostela, ale srdcem se nemodlí, protože zůstávají na povrchu svého prožívání. Nejdou na hlubinu. Jsou na mši svaté, ale srdcem nejsou ani přítomní ani pozorní. Modlit se srdcem znamená sestoupit z hlavy do srdce a začít vstupovat do hlubin Božího slova a Jeho přítomnosti.

Skutečnost zda se opravdu modlím srdcem si můžu ověřit při vzpomínce na Ježíšova slova: “Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.” (Mt 6,21). Když se modlím, kde je moje srdce? Jsem na mši svaté přítomen/a srdcem a modlím se srdcem nebo jsem přítomen/a pouze tělem a moje srdce je na jiném místě?

V modlitbě srdcem musí být oboje v souladu, tedy ústa (slova) i srdce. Například, když v modlitbě růžence ústa opakují: “Zdrávas Maria…”, ve stejném okamžiku by mělo být naše srdce probuzené, pozorné, otevřené, naslouchající a odevzdané s důvěrou Hospodinu. Po celý čas opakování modlitby Zdrávas Maria by naše srdce mělo říkat: “Zde jsem Pane, ať se mi stane…”

Nicméně, v modlitbě není důležité pouze naše srdce. Srdcem se modlíme, když se otevřeme Duchu svatému a toužíme v jeho světle poznat Ježíšovo srdce. Když se srdcem otevíráme Ježíšovu srdci, když pronikáme do hlubin Boží lásky a když je naše i Ježíšovo srdce spojené – to je modlitba srdcem.

“DĚTI MOJE, VYTVÁŘEJTE MODLITEBNÍ SKUPINY, KDE SE BUDETE POVZBUZOVAT K DOBRU A RŮST V RADOSTI”

V Kolumbii jsem poslouchal svědectví jednoho manželského páru. Byli to ateisté, kteří v tomto duchu vychovávali i své děti a po nějakém čase se rozvedli. Nicméně se přihodilo něco zvláštního. Jejich syn si v průběhu života našel přátele, kteří ho pozvali na modlitební setkání do své modlitební skupiny. Chlapci se modlitba zalíbila a tak se začal modlit za svoje rodiče. Nemodlil se však za to, aby se dali znovu dohromady, ale aby poznali Boha.

Zanedlouho jeho matku přemluvila přítelkyně, aby s ní jela do Medjugorie. A ona odjela, vyzpovídala se a svému muži ve svém nitru odpustila. Když se vrátila domů, do Kolumbie, znovu se s ním setkala, jeden druhému si vzájemně odpustili a dnes žijí opět v manželství. Bylo to úžasné svědectví, které se v přeplněném sále dotklo všech přítomných.

Proměna, o které svědčil tento manželský pár, vyvěrala z modlitby jejich syna, který se modlil v modlitební skupině. Je to příklad, který potvrzuje vyřčené přání Panny Marie, abychom se modlili v modlitebních skupinách.

Proč je dobré, abychom zakládali modlitební skupiny a společně se v nich modlili?

Panna Maria si přeje, abychom se povzbuzovali k dobru a rostli v radosti, a právě to se nejlépe uskutečňuje v modlitebních skupinách: “Modlitební skupiny jsou silné a skrze ně je možné vidět, jak Duch Svatý působí ve světě.” (25. 6. 2004).

Z těchto slov poznáváme, že Panna Maria hovoří ze své vlastní zkušenosti, neboť se i ona modlila ve skupině spolu s apoštoly, očekávající příchod Ducha Svatého (Sk 1, 13 – 14). Poslechněme Marii a založme modlitební skupinu. Nečekejme až to udělají druzí. Nemusí nás být na začátku mnoho. Jestliže jsme alespoň tři, je to dobré. A nestěžujme si, že se k nám ostatní nepřidali.

“DĚTI MOJE, JEŠTĚ JSTE DALEKO”

Matka ví, kde se nacházíme. Jsme daleko. Být daleko znamená, že jsme daleko od Boha, od Panny Marie, od modlitby. Jestliže se nemodlíme a nepostíme, vzdalujeme se od Boha. Následky jsou jasné – Láska k bohu ochabuje. Duchovní život vadne a usychá. Staráme se o všechno možné, jen ne o duchovní život. Ztrácíme cit pro Boží slovo a potřebu živit duši eucharistií a očišťovat ji ve zpovědi.

Mladší syn z Ježíšova podobenství, který se vzdálil od svého otce, je příkladem člověka, který je daleko od Boha (Lk 15, 11 – 32). Člověk se může vzdálit, i když není vzdálen fyzicky. Starší syn z daného podobenství je svému otci sice fyziky blízko, ale duchem je od něho na míle daleko. Stejně tak farizeus, který se modlí v chrámě. Zdánlivě je jakoby přítomen a blízko Bohu, ale přesto je od Boha daleko (Lk 18, 9 – 14). A nejen, že je daleko od Boha, ale také od sebe samého, protože nevidí sám sebe, ale svou pozornost věnuje celníkovi. Můžeme se tedy modlit a zároveň být daleko od Boha. Ježíš si vybírá úryvek z písma, kdy Bůh kritizuje izraelský národ skrze proroka Izaiáše: “Tento lid mě chválí pouze ústy, ale jejich srdce je daleko ode mne.“ (Mt 15, 8).

Znamením, že jsme daleko je, že zapomínáme na Pannu Marii a její poselství. Dříve jsme z jejích poselství a její mateřské lásky byli nadšení, ale dnes jsme si už zvykli na to, že je s námi a obrátili jsme se ke světským starostem a pracovním povinnostem. Už dál Marii nepomáháme. Zapomněli jsme na ni.

Někteří lidé říkají, že není možné Boha poznat. Proto do kostela nechodí, nemodlí se a nevěří. Otázkou však je, jak můžu Boha poznat, když jsem od něho daleko, když se nacházím ve společnosti, která je ateistická, když čtu knihy spisovatelů, kteří v Boha nevěří, když lidé kolem mě mluví negativně o Bohu, o víře, o církvi? Jsem tedy dostatečně schopný Boha poznat?

Jestliže nějakou osobu miluji, snažím se jí být na blízku. Pak jsem schopný/á ji poznat. Jestliže ji však nemiluji a jsem od ní daleko, nemám žádnou možnost jí poznat.

Modlit se znamená vracet se k Bohu a být v jeho blízkosti. Proto se modleme, aby se v nás probudila láska k Bohu a my tak byli schopní se k němu vrátit. Stejně tak se modleme, aby se v nás probudila láska k Panně Marii, abychom se opět stali jejími spolupracovníky.

“PROTO SE OBRACEJTE A VYBERTE SI CESTU SVATOSTI A NADĚJE, ABY VÁM BŮH DAL POKOJ V HOJNOSTI”

Mladí jsou dnes vychováváni v duchu, kdy je vše dobré, vše je odpuštěno a obrácení není zapotřebí. Ani v církvi, především na západě, dnes nejsou věřící vyzývání ke změně života. Myslí si, že je všechno v jejich životě dobré, že není potřeba se měnit. Slovo hřích zestárl. Nevyzývá se k obrácení, ke zpovědi. Důležitý je pro ně pohled: “Hlavně, že se cítíme dobře.”
Mezitím je však zajímavé, že slyšíme Ježíšovu výzvu: “Obraťte se a věřte evangeliu.” (Mk 1, 15).

Člověk ve svém přesvědčení o tom, jak je dobrý zapomíná na jednu důležitou věc – že může být slepý. Asi tak, jako když si farizeové a zákoníci mysleli, že pronásledováním a ukřižováním Ježíše slouží Bohu. A stejně tak si to mysleli i mnozí další, kteří ve 20. století sloužili diktatuře.

Bylo by dobré, abychom si všichni položili otázku: “Potřebuji obrácení?” To by totiž mohlo zatřást našimi egy, naším přesvědčením o tom, jak jsme dobří a spokojení s našimi životy a postojem, že nepotřebujeme obrácení. Možná bychom začali mít pochybnosti o našem způsobu myšlení a našich pohledech na sebe samá a tak otevřeli oči pravdě.

Panna Maria si přeje, abychom si vybrali cestu svatosti a naděje, protože tak se otevíráme pokoji, který nám Bůh dává v hojnosti.

Co je to svatost?

• Svatost přichází od Boha. Bůh je svatý.

Co to znamená?

• Bůh nás miluje – to je svatost.
• Bůh nám odpouští – to je svatost.
• Bůh nám daruje pokoj – to je svatost.

Bůh si přeje, abychom i my byli svatí: “Proto buďte svatí, neboť já jsem svatý.” (Levicitus 11, 45)

• Být svatý je pozvání i pro nás. Bůh si přeje milovat lidi, ale ne přímo, nýbrž skrze mě a tebe. Když miluji, tehdy právě Bůh miluje skrze mě. Proto, i když jsem slabý a hříšný, stávám se obrazem Boží svatosti.
• Bůh si přeje odpouštět lidem, ne však přímo, nýbrž skrze mě a tebe. Když někomu odpouštím, tehdy Bůh odpouští skrze mě.
• Bůh si přeje darovat pokoj lidem. Když přináším do své rodiny pokoj, tehdy Bůh koná skrze mě.

To je svatost. A ovocem takového způsobu života je pravý pokoj, který Bůh dává v hojnosti.

Fra Marinko Šakota, OFM