Fra Marinko Šakota, OFM: Buďme misionáři lásky a míru

16. 5. 2026

|In fra Marinko Šakota, OFM, K zamyšlení

POSELSTVÍ PANNY MARIE z 25. dubna 2026

„Drahé děti! Modlím se za vás a povzbuzuji vás k novému životu, životu v radosti a modlitbě. Ať vás, dítka, Duch Svatý naplní radostí, abyste byli jako pramen čisté a pitné vody, abyste, dítka, byli v Bohu a s Bohem misionáři lásky a míru. Váš život je krátký zde na zemi, a proto jsem s vámi, abych vás vedla k nebi. Děkuji vám, že jste odpověděly na mé volání.“

(s církevním schválením)

1. „Modlím se za vás a povzbuzuji vás k novému životu, životu v radosti a modlitbě.“

Dříve než nás Panna Maria povzbudila k novému životu, Ona se za nás modlí. To se podobá Ježíšově reakci po tom, co Petr začal tonout v moři. Ježíš ho nejdříve nepokáral, ale podal mu ruku: Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ (Mt 14, 31)

Jak my postupujeme, když chceme někoho pokárat nebo povzbudit k proměně? Je na prvním místě napomenutí, povzbuzení nebo modlitba?

Proč je to důležité? Rozlišujme mezi úmyslem a způsobem. Jistě, máme dobrý úmysl, když chceme někoho pokárat kvůli jeho nevhodným přáním, slovům a jednání a tak ho povzbudit, aby se vrátil na pravou cestu. Ale způsob naší reakce může být špatný, protože můžeme jednat zlostně, nervózně, tedy v okamžiku, který není nejvhodnější. Proto je potřebná modlitba, abychom správným způsobem přednesli pokárání nebo povzbuzení. Modlitba má pročistit naše motivy a usměrnit srdce, abychom reagovali, jak je to nejlepší.

Panna Maria nás povzbuzuje k novému životu. Proč? Místo, aby kvetl, aby byl v radosti a spokojenosti, míru a společenství v rodině, mezi příbuznými, přáteli a sousedy, život se zmenšuje a vadne. Není-li to tím, že „zestárl“, ztratil kvalitu a nastoupila smrt, odumřelost, poušť…?

Život v přírodě na jaře je příklad nového života. Kolem nás se všechno probouzí a kvete. V zimě to takové nebylo. Důvodem té změny je slunce jehož teplo působí na svět rostlin. Nový život v přírodě je plodem působení slunce a odpovědí světa rostlin.

Totéž platí o nás: Když se přimkneme k Ježíšovi, našemu „slunci“, paprsky jeho lásky se dotknou našeho srdce, a plodem bude nový život v nás. Panna Maria nás v Medjugorje učí způsobům přibližování se Ježíšovi a jeho lásce: Eucharistie, adorace, zpověď, každodenní četba Božího slova, půst, růženec…

Jak vypadá nový život? Panna Maria říká: Je to „život v radosti a modlitbě“. V novém životě nesmí chybět radost a modlitba. Oboje. Je-li v něm radost a modlitba, pak je i život v nás a mezi námi.

Proč není jenom radost kritériem nového života? Protože člověk se bez modlitby – přirozeně, mluvíme o té pravé – může radovat i ze zkázy druhých (zlomyslnost). Proč ne jen modlitba? Protože plodem modlitby má být radost. Není-li v životě věřícího radost, pak modlitba není dobře zaměřena.

2. „Ať vás, dítka, Duch Svatý naplní radostí, abyste byli jako pramen čisté a pitné vody, abyste, dítka, byli v Bohu a s Bohem misionáři lásky a míru.“

Tak tady máme odpověď jak budeme mít radost a jak se obnoví náš život: Když dovolíme Duchu Svatému, aby vstoupil do našeho života.

Ježíš říká, že je Duch Svatý Utěšitel. Když se modlíme k Duchu Svatému, můžeme mít potíže a kříže v životě, ale Duch Svatý nás bude utěšovat. Jak vypadá Jeho útěcha? Když se ocitáme vprostřed potíží a křížů – které jsou někdy temné jak noc, jako tunel a smutek – Duch Svatý nás přesvědčuje, že je světlo, východisko, smysl. Jeho útěcha přináší úlevu.

Jak by to bylo pěkné užívat si při uvažování o radostném životě! Je to opravdu krásné mluvit o novém životě a radosti, kdyby tu nebyla ještě další výzva Panny Marie: abychom byli misionáři. Někdo si možná pomyslí: Proč nám Panna Maria musí kazit ten pěkný sen? Proč mluví o misionářích?

Ale jak nás nemá k tomu volat, když být misionářem je něco co patří k jádru křesťanského povolání? Co znamená být misionářem? Jsou misionáři jenom v Africe nebo se to týká každého křesťana?

Podívejme se, co o tom říká Ježíš po svém vzkříšení. „Ježíš jí (Marii Magdaléně)řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ (J 20, 17)

Ježíš si tedy přeje, aby Marie Magdalena byla misionářka – aby šla k Jeho učedníkům a aby jim vyřídila zprávu. Maria Magdalena mohla říci: A proč já? Nebo: nepůjdu, nechce se mi. Je mi s tebou dobře! Odešla. Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ (J 20, 18)

Bylo by to jen logické i kdyby jí to Ježíš neřekl, protože jak zadržet radost (viděla vzkříšeného Ježíše) jen pro sebe a nepodělit se o ni s učedníky?

Potom Vzkříšený Ježíš přichází k učedníkům se stejným úkolem – aby byli jeho misionáři: »Pokoj vám! Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.« (J 20, 21)

Smysl našeho křesťanského života není jen přijímat, ale dávat druhým to, co jsme přijali. A právě to znamená být misionář – vyslanec. Proč přitom mnozí křesťané zapomínají na druhé a žijí jenom pro sebe a vlastní potřeby?

Důvod je v srdci. Panna Maria říká, že v srdci má být pramen vody. A pramen není pro toho v kom je. Pramen vždycky slouží druhým.

Důvod toho proč nás Panna Maria odkazuje na Ducha Svatého, když si přeje, abychom byli misionáři, poznáváme ze slov sv. Pavla: „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5, 5) Z Pavlových slov tušíme proč někteří křesťané nejsou misionáři, dárci Boží lásky a pokoje druhým. Důvod je v srdci. Když křesťan není a ne chce být misionář, je to znamení, že mu srdce vyschlo, že v něm není voda, a voda je symbol lásky. Protože, když by měl lásku, byl by misionář. Nemohl by sedět se založenýma rukama, žít jenom pro sebe a ve vlastním „pokoji“, ale „svatý nepokoj“ by ho povzbuzoval, aby šel k druhým a přinášel jim vodu – Boží lásku a mír. Protože jak lásku a mír uchovávat jenom pro sebe? To vůbec neodpovídá povaze lásky.

V srdci každého křesťana sice je vlitá Boží láska, ale zapomínáme, že láska může vyschnout a srdce ztvrdnout. Kromě toho, v srdci není jenom láska, ale vloudí se tam i mnohý jiný obsah negativní povahy (sobeckost, závist, lenost, nenávist…). Když láska v srdci zeslábne nebo vyschne, negativní pocity snadno převládnou a ujmou se kormidla.

Proto nám Panna Maria připomíná Ducha Svatého. Není pravá radost ani pravý mír a láska bez Ducha Svatého. On v nás vytváří pramen „čisté a pitné vody“. K Němu se máme modlit, aby pročistil naše srdce a vlil nám Boží lásku. Když Boží láska v nás zesílí, tehdy se přirozenou cestou staneme misionáři.

Proč Panna Maria uvádí „čistou a pitnou vodu“? Protože jedině takovou vodu je možné pít a jedině takovou uhasit žízeň. Nikdo nechce pít vodu, která je špinavá a zakalená. Jiní budou moci naším prostřednictvím uhasit svoji duchovní žízeň jedině, když je v nás láska čistá a pitná.

Jak budou moci druzí lidé poznat je-li v nás čistá a pitná voda, tedy láska?

Poznají to tak jak lidé po celém světě pocítili pramen čisté a pitné vody v Matce Tereze a jejích misionářkách lásky. Jako máme v sobě cit, kterým rozeznáváme, která voda je čistá a pitná, tak pocítíme v kom je láska čistá, která hasí žízeň po pokoji a naplněnosti života.

Buďme opatrní: Je rozdíl mezi misionáři podle vůle Boží a těmi, které pohání jen lidská síla. Panna Maria nám v poselství pomáhá rozlišovat mezi pravými a falešnými misionáři. Pravý misionář je „v Bohu a s Bohem“. Takový se odlišuje od misionáře, kteří se o něco snaží jen ze svých lidských motivů a sil. Někdo může být „misionář“ ve jménu Božím, ale ne i „v Bohu a s Bohem“. Jak daleko může takový dojít ve svých myšlenkách a skutcích, nám jasně říká Ježíš: „…ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne.“ (J 16, 2-3)

3. „Váš život je krátký zde na zemi, a proto jsem s vámi, abych vás vedla k nebi.“

Proč nám Panna Maria připomíná, že neexistuje jenom země, ale i nebe a že je náš pozemský život krátký? Cožpak to nevíme? Víme, ale nakolik se vžíváme do pozemských věcí, že zapomínáme na nebe. Díváme se na prach a pracujeme s ním, a zapomínáme, že i my sami jsme „z prachu“. Křečovitě hromadíme věci, a zapomínáme, že nic z toho nemůže být trvale naším vlastnictvím, protože jsme jenom poutníky na této zemi. A to krátkodobými poutníky, kterým Stvořitel již mnoho toho připravil, a kteří na cestu potřebují určité zavazadlo s vybavením (jídlo, pití, oblečení, obuv…). A když nastane čas konce cesty, kdy se musí přejít na druhou stranu řeky, není volba – zavazadlo ze zad a z rukou vypadne samo.

Ze skutečnosti, že náš konečný cíl není země ale nebe, by měl vycházet závěr, že máme žít jinak – jako poutníci. Neznamená to, že se nebudeme starat o pozemské potřeby. Vůbec ne! Ale přerovná se žebříček hodnot. Nebude hmota vodit duch, ale obráceně. Nebude Marta lokomotivou, ale Maria. Ne námaha kolem hmotného, ale modlitba.

Jenom tak nezapomeneme na nebe. Jenom tak nebude země a vše to pozemské zastírat nebo zamlžovat pohled k nebi a nebeským hodnotám, protože budeme vědět, že bez slunce z nebe není světlo ani teplo na zemi…