Fra Mićo Stojić: jsme posláni a nesmíme se svého poslání obávat

Homílie fra Mićo Stojiće – překlad ze zvukového záznamu homilie z večerní mše svaté v Medžugorji na svátek Patra Pia.

První čtení, Přísloví 30,5-9

5 Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají. K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem. O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je , dříve než umřu: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.

Evangelium, Lukáš 9,1-6

1 Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemoci. Poslal je zvěstovat Boží království a uzdravovat. A řekl jim: „Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty. Když přijdete do některého domu, tam zůstávejte a odtud vycházejte. A když vás někde nepřijmou, odejděte z onoho města a setřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se na cestu, chodili od vesnice k vesnici, přinášeli všude radostnou zvěst a uzdravovali.

Drazí bratři a sestry,

vyslechli jsme tato čtení z Písma svatého a doufám, že se nám podařilo si je vrýt hluboko do svého mozku i do svého srdce. Jenom tak má to čtení smysl a vlastně i celý náš příchod sem. Neopakujeme nějaký zvyk z toho nebo onoho důvodu, ale přicházíme, abychom se rozsvítili a takto rozsvíceni pomáhali druhým kolem sebe.

Nejdříve jsme slyšeli úryvek z Knihy přísloví. Ta kniha jinak obsahuje rady pro náš každodenní život. Ale ne jakékoli. Ne ty z našich médií. Ale rady z duchovního pohledu.

Tělesné propadá, ale zůstává to duchovní, věčné. Mnohé tyto výroky nebo přísloví napsal král Šalamoun, který žil v desátém století před Kristem. Možná právě on požádal Hospodina, aby mu nedával ani chudobu, ani bohatství a aby od něj vzdálil falešná a lživá slova, jak nám říká dnešní čtení.

V jádru těchto slov je úsilí, abychom žili prostě a zbožně ve spojení se všemi jinými lidmi. Nebude se nás Bůh na konci světa ptát, co jsme měli, co jsme znamenali, ale bude se ptát, co jsme učinili vedeni jeho slovem a jeho světlem. Teprve to nás před ním ospravedlní.

Evangelium, které jsme vyslechli, pokračuje v této myšlence. Jsme posláni a nesmíme se svého poslání obávat. Kdo nás nepřijme, bude sám vinen. Prach z našich nohou bude svědčit proti němu. Proti nám se budou stavět zlí duchové. Budou se snažit nás zmást. Budou chtít zavést naše kroky na scestí. Někdy se jim to i podaří kvůli naší slabosti. Ale oni nejsou nikterak silnější než my. Vítězíme nad nimi, pokud následujeme Boží slova. Svoje slabosti léčíme modlitbou. Léčíme půstem. Léčíme zpovědí.

Nemluvila k nám Královna míru o tom zbytečně. Ona je nejsilnější zbraň, kterou někdo může mít. Před ní mizí zloduchové. Před ní se boří nejtvrdší opevnění. To nepocítila jen nějaká jedna osoba na tomto místě modlitby. Je jich mnoho, kteří o tomto svědčí. A ony jsou nové svíce zapálené v temnotě, která se snaží spouštět na tuto naši dobu.

A za všechno toto úsilí nesmíme nic žádat. Protože tady se nejedná o hromadění bohatství tím či oním způsobem. Jedná se o spolupráci v boji světla proti temnotě. Bůh je jediné světlo, které osvětluje i náš rozum, a ostatní je tma.

Malíř Žarko Šimat takto promluvil o svém poválečném osudu: ve mně se náboženský cit probudil, když jsem byl ve vězení jugoslávské komunistické Bosny a když jsem čekal na smrt. Jedné noci, kdy jsme měli být vyvedeni na popraviště, se všichni modlili. I já spolu s nimi. A tehdy jsem byl tak blízko Bohu jako nikdy. Být věřící znamená hluboký vnitřní impulz k něčemu vyššímu, k Bohu.

Tato slova ukazují, proč se Šimat po útěku do Itálie zaměřil plně na kontemplativní malířství. Umělecká kritika prohlašuje, že to byla druhá fáze v jeho umělecké tvorbě. Do té doby byl následovník tzv. současného stylu, neoimpresionizmu. Lidská činnost, a tak i ta umělecká, nás nesmí odvádět daleko od Boha. A jestli to činí, pak se pohybuje v oblasti okultní, v oblasti temnoty. V místě, které rozhodně není pro člověka. Bude tady strádat jak tělesně, tak duchovně. Proto musí člověk takové oblasti opouštět, jestliže se do nich z toho či onoho důvodu dostal. Na nás věřících je mu v tom pomoci.

Dnes slavíme památku člověka, který lidem velmi pomáhal. Známe ho jako svatého Pia z Pietrelciny nebo prostě jako Patra Pia. Nezanechal po sobě velká psaná díla, ani žádné velké stavby, kromě nemocnice zvané „Dům úlevy v utrpení“.

Téměř celý svůj řeholní život strávil v klášteře San Giovanni Rotondo. Tam se v roce 1918 na jeho těle objevily i Kristovy rány stejně jako v případě svatého Františka, jehož jméno dostal Pater Pio při křtu.

Co ho charakterizuje, je jeho poslání zpovídat. Každodenně, dlouhé hodiny… Přicházeli k němu lidé ze všech stran. On měl pro ty, kteří trpěli, mnoho lásky. K ní došel skrze svou hlubokou modlitbu. Ať představujeme v životě cokoli, i my jsme někam a k někomu posláni. Tohoto poslání se nebojme. Skrze modlitbu a půst se na ně připravme, abychom byli pevnými lidmi.

Takoví byli jistě i mučedníci z Širokého Brijegu, jak je lid odedávna nazývá, nebo jinak řečeno – zabití hercegovští františkáni. Nepadli v boji. Zemřeli při modlitbě a pokání, v prožívání své víry.

Proti sobě měli komunistický ateismus, který sám sebe prohlásil za boha. Zabíjel všechny, kteří se mu neklaněli. Bezbožnost nevybledla ani dnes. Přijala jenom novou podobu a pokračuje v konání zla. Ona nedokáže něco jiného. Odmítla Boha, odmítla všechno, co představuje. Odmítla tedy světlo a přiklonila se k temnotě.

Proto je slepotou, když se křesťanství chce přiklonit dnešní době, jako by nám tak potom mohla lépe rozumět. Nebude. Tehdy jako křesťané ztratíme svoji podstatu. Ztratíme svoji duši.

My máme být vůdci a ne imitátory. Dokud věříme, jsme schopni vytvářet veliká díla ve všech oblastech lidského života. Ta jsou silnější než ta, která vytváří bezbožnost, protože mají nejen formu, ale mají i duši.

Uvažujme nad tím a pochopme do konce, jaké je ve skutečnosti naše poslání. Je na nás, abychom chodili prašnými pozemskými stezkami bez bázně, s důvěrou, že dobře víme, co chceme. Osvobodí to nejen tam někde nějaké jiné lidi, ale i nás samotné. Život se nám potom promění v píseň, kterou po svém obrácení zpíval svatý František. Byl přítel lidí, přítel Boží, přítel celého stvořeného světa. Řekli bychom – člověk v celé své plnosti.

Jak je to krásné, jak je to okouzlující. Amen.

přeložila: -mš-